Reakce na recenzi:

horyna - @ 14.06.2016

King's X mne míjeli vlastně až do konce svůch dnů, teprve s vydáním jejich poslední studiové desky, počinu nazvaného XV, snad pod dojmem rozhovoru v hudebním časopisu a obrovské zvědavosti, o co se zde vlastně jedná, až teprve poté jsem konečně podlehl. V průběhu předešlých let jsem samozřejmě registroval články o kapele a recenze jejich alb, ale jakýsi přesvědčivý argument vstoupit do jejich hudebního světa se pořád neobjevoval.
Zmíněnému albu jsem podlehl okamžitě, návyk to byl rychlý a silný natolik, že v průběhu mála let, posháněl jsem dá se říci kompletní jejich diskografii.
V tuto chvíli již nepotřebuji vlastnit úplně celou albovou sbírku těchto Springfieldských borců z amerického státu Missouri, dá se říci, že jsem si pro sebe vyzobal to nejlepší. Na druhou stranu se dá polemizovat která díla této křesťansky orientované party, třech vyspělých hudebních osobností to vlastně jsou, jelikož jejich osobité pojetí, ukrývající v sobě silně progresivní choutky, funky, blues, soul i gospel, to vše obdivuhodně míchající dokupy mi silně imponuje.
Navíc Wagenerova zvuková kulisa v sobě (skoro) vždy nesla záruku kvality a i zde je to zatraceně slyšet.

Drsné basové groove nás uvádí do vstupní písně alba s názvem Pray- Doug artikuluje jasně a svým patřičným šarmem, jaký od něj za ta léta bezpečně známe, písní se nesou jemné kytarové Taborovy linky, aby s příchozím chorusem posluchaače doslova spláchly.
Senzibilní dvojku Blue- mám moc rád, kytarové melodie a jistá zasněnost písni moc sluší, navíc zpěvný refrén patří do špičkové kategorie .
Taborova Repeating Myself- jasně čitelná akustika oplývající potřebným, jedinečným charakterem jeho kytarového stylu, dobře prověřeného, však stále poutavého, následná tónová výzdoba dodává písni na jedinečnosti a nezapomenutelnosti.
Skvěle nakopávací je čtvrtá Rocket Ship- s totálně špinavým hlasovým přednesem a parádním hybným tvrdým riffem.
Mezi klasické melodické zástupce alba patří Julie- v ní si vždy nejvíce vychutnávám Tyho hlasovou preciznost.
Určitou neurvalost v sobě nese šestá Alright.
Broke- přesně typ skladby který se mi u kings velmi líbí, střední tempo, důraz na rytmus, hutný feeling i patřičná melodičnost v jednom balení a silný esprit Doughova hlasu k tomu.
I Just Want to Live- voní doznívajícím grunge a představuje pro mne zřejmě nejslabší položku alba.
Naopak taková Move- ta už jede po své origoš koleji, basa přede, kytara drnká, bicí poletují kolem a když přijde refrén, síla vichřice běsnící okolo prostě boří a pustoší, pěkné, moc pěkné :-)
I Don't Know- stojí v protikladu k předchozí a symbolizuje opět tu odlehčenější tvář souboru, plnou vzletných akustik a Taborova skladatelsko hlasového umu.
Skutečný progres tvorby kapely sebou přináší jedenáctá Stuck- v jejichž žilách koluje nadhled i skladatelská vytříbenost, opírající se o značnou barevnou škálu a rozhodně patří k vrcholům desky.
Z dobytých pozic nehodlá ani za mák slevit riffoidní, stmelená záležitost Go Tell Somebody- kapela sebe i nás baví svými hráčskými finesemi zacházejícími za hranice obyčejného hraní.
Love and Rockets (Hells' Screaming)- další skvost, že jich v závěru alba ale je, ano, takto má znít nástroj zvaný baskytara, perlivé akustiky a neoposlouchatelná melodie, doprovází onen velkým potenciálem zosobněný song.
Loučení probíhá prostřednictvím klidnější No Lie.

První moje album King's X (nejspíš i nejoblíbenější) a dost možná poslední album King's X, které pánové stvořili, ticho je (krom živáků) už dlouhých osm let, Doug i Ty mají svoje vlastní projekty a tak duch kapely zatím podřimuje, spí a kdyby to náhodou zdravotní stav bicmena Jerryho Gaskilla dovolil, věřím že opět povstane jako bájný pták Fénix.