Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 14.08.2012

Velmi špatně se v sedmdesátých letech shánělo album On The Road To Freedom. Vlastnil je jeden překupník, který mě „dovolil“ album potěžkat, ale nechtěl ho dát z rukou a třebaže jsem vyvinul v dané době hodně snahy ho získat i dovozem ze zahraničí nebylo to jednoduché a tak jsem si musel dlouhá léta počkat, než jsem ho konečně získal…
Obal jsem znal z dobové nabídky rockových titulů z magazínu Pop Music Express a protože bylo mým snem vypadat tak jako oba pánové na obalu a také jsem se této vizáži včetně jeans dressu v dané době hodně přiblížil, vnitřně jsem soucítil silné vibrace, aniž jsem nejprve věděl, co čeho vlastně jdu.
Dneska album považuji za určitou raritku ve své sbírce a velmi rád se k ní vracím a na hudbě, která se mi z alba nabízí dokážu dodnes slušně ujíždět, třebaže čas už trhl oponou…

ON THE ROAD TO FREEDOM – úvodní motiv přivolává atmosféru jamování. Akustické kytary se snoubí s kvílením elektrické kytary, z jejíhož tónu identifikuji Alvina Leeho, pod dusající bicí Jima Capaldiho tvrdí v playbacku basy Lee, ale percussion Mylon Le Fevre. Taky je zde Rebob Kwaaku Baah na conga a konečně Stevie Winwood na klavír. Tedy téměř kompletní Traffic. Před mikrofonem stojí Alvin Lee. Skladba nepředstavuje nějaký komplikovaný model skladby, ale sessionový model rocku, ve kterém dotváří každý přítomný hráč svou působností celkový dojem a ten je velmi pozitivistický…..

THE WORLD IS CHANGING /I GOT A WOMAN BACK IN GEORGIA/ – hravá atmosféra přivolá rozezpívanost amerického jižanského rocku ve stylu Allman Brothers Band. Před mikrofonem je Mylon LeFevre, má jasný a přirozeně muzikální hlas, kterému pomáha Mike Patto. Countryové kytarové téma se spojuje s hammondkami Tima Hinkleyho. A už sem vstupují prvky mírně emocionálního gospelu podle černošského modelu, zpívané ovšem bělošskými hudebníky. Příjemné a laskavě otevřené….

SO SAD /NO LOVE OF HIS OWN/ – tak tuhle skladbu znám. Napsal ji George Harrison a je na jeho albu Dark Horse. Jeho melodické postupy čitelně poznávám. Tady je přítomen jako Hari Georgeson (kvůli právním záležitostem je zamlžen). Skladbu zpívá LeFevre, zatímco George nahrál kytarové party, téma pro slide-kytaru a zpívá sbory za vydatné pomoci Leeho a Rona Wooda na dvanáctistrunnou kytaru a dokonce Micka Fleetwooda. Hezké harmonická píseň. Je to však těžká melancholická záležitost s vnitřními depresemi. George ji napsal jako reakci na svůj rozchod s krásnou ženou Patti, která odešla k Eriku Claptonovi. Tahle verze je mírně zpomalenější, a nástroje jsou více přitlumené oproti původní jakoby jasnější variantě, kde zvoní více kytar a harrisonovské téma má konkrétnější tvar…

FALLEN ANGEL – hutný rockový riff s preferovanou baskytarou a kytarovým fuzzem vévodí téhle skladbě. Capaldiho bicí jsou ale v jistém nepoměru ve zvuku k ostatním nástrojům. Lee přesně věděl, co skladba potřebuje a tak nahrál basy a kytarové party za výpomoci Woodovy slide-kytary. LeFevre se řádně opírá do svého hlasu a máme tady řádný hardrockový model, odpovídající době svého vzniku, do kterého ještě vstupuje klavíra Winwooda. Bloudivé klavírní tóny ukončují tuhle hodně zdařilou skladbu….

FUNNY – ve snaze přiblížit se country i bluesrockový bard Lee napsal skladbu pro táborové ohně, akustické kytary zvoní a cinkají ve správném stylovém rozpoležení a nechybějí ani countryové housle Andyho Steina. Letní pohodová záležitost uvolněného charakteru, kdy posluchač vnímá laskávé zpívané sbory a atmosféru otevřené přírody, kterou demonstruje už i samotný obal alba….

WE WILL SHINE – LeFevre přichází se zajímavější skladbou, ve které mají opět prim akustické kytary s výraznou dvanáctistrunnou. Wood hraje jednoduché basy a střídmé tóny volí i klavírní hra Winwooda. Tohle ovšem není country, ale příjemná balada folkového typu s nádhernými sborovými vokály. Působí jako lehký závan větru a osvěžení uprostřed parného léta….

CARRY ME LOAD – v lecčems se tahle skladba může porovnávat s tvorbou Neila Younga, ale přesto má svou uměleckou svébytnost. Tim Hinkley hraje na elektrické piano Fender-Rhodes a kytarové vibrace svou akustickou sevřeností přinášejí hladivý a šumivý sound, který si v duetu zazpívají jak Lee tak LeFevre a skutečně jim to spolu dobře harmonizuje….

LAY ME BACK – rockové základy skladby jsou evidentní, třebaže klouzavé elektrické kytary a přítomnost steel kytary upamatovávají spíš opět na country. Na bicí zde hraje ex-Crimson Ian Wallace a Alvin Lee vedle kytarového arzenálu hraje dokonce i na sitár, který zde sice nemá své spektrum teleivě rozvibrovaných tónů, ale vnímáme ho pod harmonií jako osobité koření do téhle hudební potravy….

LET ´EM SAY WHAT THEY WILL – tuhle skladbu napsal hostující Ron Wood. Má dravější rockové prvky oscilující mezi Faces a Rolling Stones. Před mikrofonem je LeFevre a kytarové party nahráli Wood a Lee za asistence Hnkleyova klavíru. Ano, tohle je opravdový derivát Rolling Stones s techničtěji pojatým kytarovým modelem hry….

I CAN´T TAKE IT – výtečná baladická záležitost. LeFevre ji zpívá s velkým zanícením a doprovod zvonivých akustických kytar a elektrických tónů Leeova gibsonu přináší výtečně proaranžovanou skladbu zajímavě prolínaných akordických proměn a rytmických akcentů. Winwood je opět přítomen s klavírem, ale funguje zde jakoi doprovazeč a jako brilantní instrumentalista jako ho známe ze Spencer Davis Group, Traffic a dalších projektů se zde příliš neprojevuje. Přesto mohu vyjádřit uspokojení nad celkovým pojetím a příjemnou zurčící atmosférou……

RIFFIN – údernější rockové téma s dobře vymodelovanými riffy, kde se ke slovu vedle elektrických kytar dostávají i průrazné basy dalšího exCrimsona Bozze Burrela a Hinkleyho hammondky a klavír za šlapavé rytmiky Wallaceho. Klasický rockový model sedmdesátých let, který by slušel třeba takovým Mott The Hoople nebo Humble Pie. Hinkley zde dostává příležitost rozvibrovat téma na varhany a hudební instrumentace získává na větší dynamickém odpichu. Prostě paráda….

ROCKIN´ TIL THE SUN GOES DOWN – klasický model rocku s výtečně sezpívanými sbory i sólovými party má příkladný odvázaný emocionální model, v němž Lee nehraje svou ďábelsky nedostižné kytarové pendolino, ale výživné riffy vycházející s rock and rollu, což podporuje vedle ostatní i Mike Patto jako zpěvák. A opět před závěrem dochází k jedinečnému vyvrcholení téhle divoké a odvázané a nicnepředstírající hudby….

Bonus: SO SAD /NO LOVE OF HIS OWN/ -- singlová verze melancholické skladby George Harrisona, zde dostává editovanou podobu. Je zajímavé poslouchat hrát Georgeovu píseň v podání jiných hudebníků (třebaže George je zde v roli „čestného hosta“). Nádherně členěná harmonická struktura, která vyjadřuje hnutí mysli a vlna citových rozpoložení. Opravdu hodně zdařilá skladba s jedinečným autorským rukopisem. Je mi po ní smutno, tak jako po nepřítomnosti George, který se už nevrátí a také proto, že album Dark Horse není už dlouho běžně k dostání….. Při poslechu mě několikrát napadlo, jak by tato skladba asi zněla, kdyby byla aranžovaná jenom pro akustické kytary a percussion, ale k tomu už zjevně nikdy nedojde…..

Alvina Leeho budou se vší pravděpodobností hudební historici spojovat především s Ten Years After, já si ale myslím, že tenhle nepříliš známý projekt s Američanem Mylonem LeFevrem dokazuje jeho muzikantskou proměnlivost a smysl pro odlišný způsob cítění, navíc za přítomnosti i jiných dobových hvězd. Album mě nepřipadá ani po tolika letech jako vyčpělý pokus vyrovnat se s akustických hraním a třebaže nejsem ryzí milovník country, nejezdil jsem na potlachy a nezpíval Hudsonské šífy a Ascalonu, přesto se dokážu do hudby na albu položit a vychutnat si jeho jednotlivé detaily.
Čtyři a půl hvězdičky by bylo košer, ale objektivně mohu „jen“ čtyři.