Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 22.10.2012

Hned zpočátku bych se chtěl omluvit za tentokrát trošku delší úvod. Kdo nemáte náladu na mé slovní průjmy a zajímá vás hlavně recenze samotná, klidně další odstavec přeskočte.

Pokud jakýkoliv stroj funguje, není vždycky moudré jej jen tak z čirého rozmaru začít rozebírat a vylepšovat. Ono se totiž může snadno stát, že až jej složíte zpátky, fungovat najednou nebude a vy nedokážete zjistit proč. Přesně v takové nepříjemné pozici se v zimě roku 1983 ocitl frontman Tanku Algy Ward. Po vydání vynikajícího alba This Means War si totiž zčistajasna vzpomněl, že kytaristu Petera Brabbse ve skupině už nechce a že by se mu hodil spíše hráč, který kromě strunných nástrojů dokáže vládnout i klávesami. Jenže si nejspíš pozdě uvědomil, že ve skupině Brabbse nemá pouze jednoho - to když mu dveřmi práskl i Peterův bratr, bubeník Mark. Algy se tak najednou ocitl bez kytaristy, bez bubeníka a klávesista se taky nikde ne a ne objevit. Zbyl mu jen druhý kytarista Mick Tucker, což v té době bylo na metalovou kapelu z personálního hlediska přece jen málo. Jenže kde vzít a nekrást? Narychlo sehnaný bubeník Michael Bettel v kapele vydržel jen chvíli, ale Mick Tucker se ze své předchozí kapely White Spirit znal s jiným bušičem Graema Crallanem, takže tento post zaplnil v Tanku právě on. A protože se Wardovi i Tuckerovi zamlouvalo hraní v kvartetu , ozval se Algy svému starému kamarádovi, kytaristovi Cliffu Evansovi a ten nabídku ke společnému hraní skutečně přijal. Sestava Tucker-Evans-Ward-Crallan pak ve studiu spáchala čtvrté studiové album, vydané pod hlavičkou Tank, s názvem Honour & Blood.

Začátek vcelku dobrý, The War Drags Ever On se drží receptu na kvalitní otvírák z minulé desky a ono to pořád funguje. Evansovy a Tuckerovy kytary si spolu slyšitelně rozumí, škoda jen, že Crallan za bicími je oproti Brabbsovi více potlačený. Mnohem více se kapele povedla následující skladba When All Hell Freezes Over - dusavý rytmus, skvělá kytarová práce a sborový refrén, vše vynikající. Nastavenou laťku neshodí ani vypalovačka Honour and Blood s grandiózním Wardem za mikrofonem (jedna ze skladeb Tanku, kterou bych někdy hrozně rád slyšel v Lemmyho podání). V následující Chain of Fools by skoro dvacet let starý soulový hit Arethy Franklin poznal jen málokdo - zde se kapele opravdu nedá vytknout, že by se příliš striktně držela předlohy. W.M.L.A. (neboli Wasting My Life Away) má tajemný, až baladický nádech, přičemž Algy se zde také výjimečně drží čisté hlasové polohy a nechroptí. V Too Tired to Wait for Love to kapela bere opět pěkně od podlahy, i když refrén se dost blíží komerčnějšímu metalovému pojetí. No a na závěr to nejlepší - Kill je moje srdcovka od té doby, co jsem album slyšel poprvé. To sólo v polovině je neskutečně vymazlená práce, podle mě je skladba od začátku do konce jasný hit a kdo si to nemyslí...tak má samozřejmě právo na svůj vlastní názor :)

Album Honour & Blood navodilo dojem, že Tank může fungovat i bez Brabbsů a následné turné s Metallicou toto zdánlivě jen potvrdilo. Jenže po poslední mocné metalové erupci to s kapelou začalo jít z kopce a sešup skončil, jak už to tak bývá, rozpadem. To už ale každopádně předbíhám. Honour & Blood je super album, sice o něco méně nadupané než jeho předchůdce, ale pořád jde o kovaný metal, který můžu. Vidím to na čisté čtyři hvězdičky.