Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 11.11.2012

Znovuzrozená heavymetalová legenda Tank s vydáním prvního post-reunionového alba rozhodně nepospíchala. Fanouškům na přelomu tisíciletí pro uklidnění předhodila živák a kompilační album a na očekávanou studiovku došlo až téměř po pěti letech od doby, kdy se Ward, Tucker a Evans rozhodli táhnout káru zase pospolu. Roku 2002 ale mohli příznivci kapely zachrochtat blahem a konečně ochutnat porci zbrusu nového materiálu, se kterým si Tank pro desku Still at War dali tolik načas.

Úvod desky je vskutku impozantní. Still at War pokračuje v tradici silných otvíráků z desek This Means War a Honour & Blood a po titulní vypalovačce nástup ještě umocňuje hutným riffem opatřená rachotina That Girl's Name Is Death. Pořádný kvapík přichází s Light the Fire (Watch'em Burn), z něhož se přehoupneme do naopak pomalejší, ale dobře posazené The World Awaits. And Then We Heard the Thunder se mi nelíbila už na živáku Return of the Filth Hounds a i zde ji považuju za slabší skladbu, hned po ní ale následuje skvělá, monumentálně laděná In the Last Hours Before Dawn. V Conspiracy of Hate mě zaujala kombinace vražedného metalového tempa a osmdesátkových doprovodných vokálů, škoda, že jinak je na desce slyšet pouze Wardův hlas. When the Hunter Becomes the Hunted má dobrý riff, ale spíš jen tak proběhne kolem, než že by mě výrazněji zaujala. To Return of the Filth Hounds je jiná káva - po stejném hulákaném skandování, kterým začínala skladba Filth Hounds of Hades z prvního alba kapely, se rozbíhá vynikající kytarová jízda, podporovaná Algyho osobitým zpěvem. The Blood's Still on Their Hands vnímám jako slabší skladbu, na konec desky "uklizenou" záměrně. Poslední věc na albu, poněkud odlehčenou The Fear Inside, mám tedy rozhodně radši. Za zmínku ale ještě stojí také bonusová, dobře šlapající kompozice, nazvaná (poněkud zvláštně) C-Ing Dub-All.

Obecně se dá říct, že pomalejší materiál na desce beru bez výhrad, u rychlých vypalovaček Algyho ne vždy políbila múza. Melodičnosti (oproti tvorbě z 80. let) podstatně ubylo na úkor tvrdosti, po instrumentální stránce se ale nejedná o nějaké bezkrevné drcení powerchordů, na to mají Tucker s Evansem invence pořád dost. Still at War se příliš nesnaži navazovat na starší alba Tanku, spíše bych viděl spojitost s Algyho tvorbou z 90. let. Nevím, jestli oživování staré značky bylo pro takovýto materiál příhodné, ale stalo se a já si poslech Still at War dokážu užít. Nebude to na pět ani na čtyři hvězdičky, tři ale můžu udělit s klidným svědomím.