Marillion - Sounds That Can't Be Made (2012)
Reakce na recenzi:
Judith - @ 29.10.2022
Kdybych měla někomu neznalému současné (čti: Hogarthovské) tvorby Marillion a klidně i někomu nepříliš zběhlému v soustředěném poslechu hudby vůbec doporučit jednu desku pro začátek, Sounds That Can't Be Made by byla v nejužším výběru. Jistě, není to tak nadupaná nálož krystalicky čisté krásy jako Season's End, strmý emocionální tobogán a.k.a. Brave ani kompletní katalog všech možných výrazových prostředků této pětice jako Marbles, ale je tu vlastně od každého kousek.
Zřetelně odlišný charakter jednotlivých skladeb, kdy vám nehrozí, že budete přemýšlet, který že kus to vlastně právě běží, a výrazné až chytlavé melodie, tedy dvě devizy společné s prvním dílem stávající sestavy, ovšem bez rizika oposlouchání, kterému se Marillion bohužel nevyhnuli v éře videoklipů jako No One Can nebo Beautiful (té mi bylo za zprofanování, jakému neušla, vždycky líto, protože opravdu JE krásná). Emoce tlumenější než pár let dozadu (nebo i dopředu: na zatím poslední An Hour Before It's Dark pánové pod kotlem vydávajícím cituplné výpary zase řádně přitopili), ale o to hlubší a ve svém jemnějším odstínění vlastně pestřejší, i když už znatelně poučené životem.
A po hudební stránce všechno, co jen u Marillion můžete čekat a co si můžete přát: velkorysou stavbu mnohaminutových kompozic, měňavě barevné plochy kláves, náladotvornou kytaru, která toho umí v jedné hodině vypovědět víc, než většina smrtelníků prožije za padesát let, rytmický základ bezvýhradně oddaný celku, takže si o to víc vychutnáte momenty, kdy basová linka probublá na povrch a bicí se rozletí na křídlech, a lahůdkové vokály Pana Zpěváka, který už to sice nevytáhne tak vysoko jako v The Space, ale umí svým hlasem malovat příběhy, předkládat pocity a vyjadřovat myšlenky jako málokdo.
Nenapadá mě jiná prog- či artrocková skupina, která umí takhle vytříbeně provádět umělecky velmi ošidnou věc: procítěně zpívat o lásce. Už to není naivní víra ve všemocnost ryzího citu ("nikdo nás nikdy nerozdělí" v již zmíněné No One Can) ani na kost obnažené rozchodové sebedrásání ("kdybych byl dítě, sedl bych si na ulici, kopal nohama a ječel" - Beyond You), nějak ale tuším, že obě tyto polohy jsou v lidském životě nutné, abychom se mohli posunout do fáze, která si uvědomuje, že nic není stálé, nefalšovaně trpí, když se blízkost nedaří, ale stále doufá, že jednou může opět nastat souznění.
A stačí tak málo, aby se před posluchačem vynořil celý vztah dvou lidí (The Sky Above The Rain): "Miluje ho, jenže ho nechce. Dřív pro něj hořela, ale něco se změnilo. Ví, že on to ví. Říká, že to tak není, co jiného může říct - ale když se po ní natáhne, odvrátí se." Vážně nevím, kdo jiný by dokázal o tomto druhu hořkého zahanbení a pocitu vlastní ošklivosti (další slova z textu) zpívat takto otevřeně. A co víc, celé je to mnohem větší a chytřejší - že mě to ještě překvapuje! Krystalicky čistá Pour My Love sice - jako jediná - nevznikla perem zpěváka, autorem textu je John Helmer, ale nabízí přesně ten druh básnického vidění, které je pro Marillion typické.
Skloněné hlavy na pohřbu přece jsou jako uvadající květiny, které potřebují zalít trochou lásky. Zatáčku hrozící srážkou s kýčem píseň elegantně vybere, když se od motivu definitivní ztráty milované bytosti obrátí k uvažování, že lidé se někdy zkrátka mění a navzájem vzdalují, a týká se to vlastně i světa jako takového. Titulní Sounds That Can't Be Made se zase od čistě fyzikálního faktu (znázorněného obrazcem na obalu alba) obrací k mezeře, která nutně existuje mezi hudebníkem a posluchačem, jedním a druhým člověkem - ať ze sebe nabídneme cokoli, to správné spojení, naladění a rozpoložení se musí udát v hlavě toho druhého.
O spojení, které se stále znovu a vždycky bez záruky děje, hovoří i překrásná Montreal se spirálovitě rozvíjenou metaforou pádu a klesání: doslovného sestupu zaoceánského letu, pomyslného noření se do vzpomínky, pádu do nálady, dechberoucího kousku akrobata, hudby s důvěrou odevzdávané rukám a uším publika, které ji vstřebají a nechají ve svém nitru rozeznít zvuky, jež nelze vytvořit, ale které se musí stát. Byla to právě skladba Montreal, která na mě zkraje roku 2019 vykoukla na YouTube a nasadila mi po dlouhých letech do hlavy brouka: proč já jsem vůbec přestala poslouchat muziku? A tak i když jsou "skleněnky" nebo další jmenované opusy nepochybně lepší, nemohu než dát i tomuto albu plný počet.