Marillion - Sounds That Can't Be Made (2012)

Kdybych měla někomu neznalému současné (čti: Hogarthovské) tvorby Marillion a klidně i někomu nepříliš zběhlému v soustředěném poslechu hudby vůbec doporučit jednu desku pro začátek, Sounds That Can't Be Made by byla v nejužším výběru. Jistě, není to tak nadupaná nálož krystalicky čisté krásy jako Season's End, strmý emocionální tobogán a.k.a. Brave ani kompletní katalog všech možných výrazových prostředků této pětice jako Marbles, ale je tu vlastně od každého kousek.

Zřetelně odlišný charakter jednotlivých skladeb, kdy vám nehrozí, že budete přemýšlet, který že kus to vlastně právě běží, a výrazné až chytlavé melodie, tedy dvě devizy společné s prvním dílem stávající sestavy, ovšem bez rizika oposlouchání, kterému se Marillion bohužel nevyhnuli v éře videoklipů jako No One Can nebo Beautiful (té mi bylo za zprofanování, jakému neušla, vždycky líto, protože opravdu JE krásná). Emoce tlumenější než pár let dozadu (nebo i dopředu: na zatím poslední An Hour Before It's Dark pánové pod kotlem vydávajícím cituplné výpary zase řádně přitopili), ale o to hlubší a ve svém jemnějším odstínění vlastně pestřejší, i když už znatelně poučené životem.

A po hudební stránce všechno, co jen u Marillion můžete čekat a co si můžete přát: velkorysou stavbu mnohaminutových kompozic, měňavě barevné plochy kláves, náladotvornou kytaru, která toho umí v jedné hodině vypovědět víc, než většina smrtelníků prožije za padesát let, rytmický základ bezvýhradně oddaný celku, takže si o to víc vychutnáte momenty, kdy basová linka probublá na povrch a bicí se rozletí na křídlech, a lahůdkové vokály Pana Zpěváka, který už to sice nevytáhne tak vysoko jako v The Space, ale umí svým hlasem malovat příběhy, předkládat pocity a vyjadřovat myšlenky jako málokdo.

Nenapadá mě jiná prog- či artrocková skupina, která umí takhle vytříbeně provádět umělecky velmi ošidnou věc: procítěně zpívat o lásce. Už to není naivní víra ve všemocnost ryzího citu ("nikdo nás nikdy nerozdělí" v již zmíněné No One Can) ani na kost obnažené rozchodové sebedrásání ("kdybych byl dítě, sedl bych si na ulici, kopal nohama a ječel" - Beyond You), nějak ale tuším, že obě tyto polohy jsou v lidském životě nutné, abychom se mohli posunout do fáze, která si uvědomuje, že nic není stálé, nefalšovaně trpí, když se blízkost nedaří, ale stále doufá, že jednou může opět nastat souznění.

A stačí tak málo, aby se před posluchačem vynořil celý vztah dvou lidí (The Sky Above The Rain): "Miluje ho, jenže ho nechce. Dřív pro něj hořela, ale něco se změnilo. Ví, že on to ví. Říká, že to tak není, co jiného může říct - ale když se po ní natáhne, odvrátí se." Vážně nevím, kdo jiný by dokázal o tomto druhu hořkého zahanbení a pocitu vlastní ošklivosti (další slova z textu) zpívat takto otevřeně. A co víc, celé je to mnohem větší a chytřejší - že mě to ještě překvapuje! Krystalicky čistá Pour My Love sice - jako jediná - nevznikla perem zpěváka, autorem textu je John Helmer, ale nabízí přesně ten druh básnického vidění, které je pro Marillion typické.

Skloněné hlavy na pohřbu přece jsou jako uvadající květiny, které potřebují zalít trochou lásky. Zatáčku hrozící srážkou s kýčem píseň elegantně vybere, když se od motivu definitivní ztráty milované bytosti obrátí k uvažování, že lidé se někdy zkrátka mění a navzájem vzdalují, a týká se to vlastně i světa jako takového. Titulní Sounds That Can't Be Made se zase od čistě fyzikálního faktu (znázorněného obrazcem na obalu alba) obrací k mezeře, která nutně existuje mezi hudebníkem a posluchačem, jedním a druhým člověkem - ať ze sebe nabídneme cokoli, to správné spojení, naladění a rozpoložení se musí udát v hlavě toho druhého.

O spojení, které se stále znovu a vždycky bez záruky děje, hovoří i překrásná Montreal se spirálovitě rozvíjenou metaforou pádu a klesání: doslovného sestupu zaoceánského letu, pomyslného noření se do vzpomínky, pádu do nálady, dechberoucího kousku akrobata, hudby s důvěrou odevzdávané rukám a uším publika, které ji vstřebají a nechají ve svém nitru rozeznít zvuky, jež nelze vytvořit, ale které se musí stát. Byla to právě skladba Montreal, která na mě zkraje roku 2019 vykoukla na YouTube a nasadila mi po dlouhých letech do hlavy brouka: proč já jsem vůbec přestala poslouchat muziku? A tak i když jsou "skleněnky" nebo další jmenované opusy nepochybně lepší, nemohu než dát i tomuto albu plný počet.
reagovat

Od Hogarthovej éry Marillion mám v obľube hlavne 3 kúsky - Seasons.., Holidays... a This Strange Engine. Tie ostatné nie , že by som nemusel, ale akosi mi troška " splývajú " . Spomínaný This Strange Engine je na velmi dlhú dobu jediným živším a dynamickejším albumom . Iste - " Marbles " je výborný aj v tejto kludnej polohe, ale "Radiation" "Com" prípadne " Somewhere... " ma troška uspávajú. Zvýšenú dynamiku priniesol dvojalbum " Hapiness... " a práve k tomuto albumu by som tento posledný zaradil ako verziu 3CD - akosi mi k sebe pasujú. " Sounds ... " vôbec nie je zlým albumom, pekne sa počúva a o to asi ide. najviac mi ladí titulná skladba s chytlavým refrénom . Marillion má svoju skalnú základňu fanúšikov, čo je v dnešnej dobe skvelá devíza. Na druhej strane to síce môže skĺznuť do presvedčenia, že fanúšik proste zhltne čokolvek - to ale chvalabohu Hogarth-ovci nerobia. Takže dávam poctivé 3 hviezdičky ( 3 a pol smerom dole ). To zaokrúhlenie smerom dole musím pripísať faktu, že tento týždeň mi rotuje v prehrávači druhý počin Pete-ovho bočného projektu EDISON`S CHILDREN - a som z neho viac ako unesený ( po týždni na čele rebríčka na progarchives - úplným právom ). Týmto smerom keby kráčal Marillion - pánečku, to by bylo. Ale aj tak ich mám rád -)
reagovat

Mayak @ 04.01.2014 07:11:01
... nechcem, aby to vyzeralo tak, že do Teba rýpem ...ale toto nie je iste recenzia, ale LEN obyčajné porovnávanie niektorých produktov diskografie Marillion), navyše ak už, tak s trestuhodnou a totálnou ignoráciou Hogharthovského vrcholu "Brave" , ale pritom novinku EDISON`S CHILDREN, na ktorú si ľudia ešte len čerstvo zvykajú, tam berieš, akoby mala byť ich smerodatnou perspektívnou orientáciou (je to krásny album, ale skôr je to neoprogová "psychedélia", nie "bežný "Marillion sound"). Nehnevaj sa na mňa, ale toto patrí skôr do reakcií na recenzie, alebo do diskusie, ale nie do recenzií ... tak to cítim subjektívne ja ...
God bless

Dave71 @ 28.10.2019 10:22:35
Marillion poslouchám asi od roku 1988 a nerozlišuji dobu Fishovou ani Hogarthovou mám rád oboji...ale tuto desku mám moc rád zalíbila se hned a po každém poslechu se dostavala víc do hlavy a byla ještě lepšííí..pro mne nemá slabé místo ,ale úplný vrchol pro mne představuje skladba Power je to obradová síla..deska je taková vyrovnaná a těch 74 minut poslechu je balzám pro duši i uši...Marillion jste úžasní.

Ani jsem nestačil strávit Happiness is the road (měl jsem na to tři roky) a je tu jejich nový počin Sounds that can´t be made. Poprvé mě rozzářilo, že je na desce pouze osm písní a podruhé, že tři z nich jsou delší jak deset minut.
Album je to velmi pohodové, na to že má deska 74 minut plyne značně rychle. Hogart zde ukázal novou polohu svého hlasu, zpívá mu to čím dál líp. Rotheryho kytara zní místama podobně jako na předešlé desce, ale je daleko odvážnejší a dravější. Kellyho klávesy dostaly více prostoru a je to dobře. Musim podotknout, že na albu cítim atmosféru z osmdesátých let. Už dlouho jsem to na jejich deskách nepozoroval. Basa a bicí jsou nahrány frekvenčně dost nízko, bylo by zajímavé si to vyposlechnout na repro s pořádným basovým základem. Velká škoda je, žě Moleyho přechody jsou celkem potlačeny, ale to je asi úděl této doby. Mosley je pan bubeník, jako jeden z mála jen nebubnuje, ale na ty bicí doopravdy hraje.
Vřele doporučuji písně Montréal a The sky above the rain. Gaza bude asi těžkej otvírák na jejich koncerech...
Uvidíme se 25. listopadu 2012 v Retro music hale.
reagovat

zdenek3 @ 28.09.2012 14:57:05
Jsem rád, že se "bezfišový" Marillion někomu líbí. Aspoň je jejich snaha někým oceněna. Jinde jsem psal, že přes moji snahu ocenit jejich tvorbu, jsem vždy ztroskotal. Byl jsem i na jejich koncertě před lety v Lucerně. Nedalo se. Jejich poslední počin jsem se snažil poslechnou bez jakékoliv předsudku.Nedalo se. Nebudu hodnotit něco, co mi prostě nejde pod nos. Ale mrzí mne to, protože je tam dost kvalitní suita hudebníků.

Po dlhšom čase, skvelý album od skvelej skupiny. Páni sa podľa mňa "vrátili" do čias, keď tvorili ich excelentný album "Marbles". Tým nechcem povedať že by "Somewhere Else" a "Happiness Is The Road" boli zlé albumy, ale "Marbles" sú "Marbles". Steve Rothery znovu našiel svoje úžasné gitarové sóla, ktorými uspokojuje naše ušné bubienky už takmer 30 rokov.
H sa nevyhýba ani kontroverzným témam viď prvá skladba albumu, Gaza, kde sa pozerá na utrpenie palestínskeho ľudu s pohľadu vyrastajúcich palestínskych detí.
Všetky skladby majú hlavu aj pätu, krásne plynú od začiatku k svojmu koncu, skupine sa podarilo zložiť niekoľko chytľavých melódií, ktoré, napriek tomu, že počúvate progressívny album nebudete môcť dostať z hlavy ... mám na mysli napr. skladbu Power. H podporuje kapelu svojim silne emotívnym hlasom...
Čo ešte napísať? Nebudem tu rozoberať skladbu po skladbe. Album ma veľmi príjemne prekvapit, považujem ho za jeden z vrcholov kapely a teším sa na koncertné prevedenie. Pre fanúšikov kapely nutnosť, pre ostatných možnosť ako si Marillion zamilovať.
reagovat