Reakce na recenzi:

Danny - @ 21.12.2020

Hvězdná formace Chick Corea Elektric Band nabídla v roce 1986 milovníkům neotřelé hudby svou podobu smooth jazzu. Dobrodružství debutového alba má ale své meze a je - řečeno slovy klasika - progresivní v mezích zákona. Uhlazená hudba jen těžko upomíná starší Coreovu tvorbu a žádné stylotvorné kompozice tady nečekejte. Ani explozivní hudbu, kterou znáte z Light as a Feather nebo Hymn of the Seventh Galaxy. Debutové album Chick Corea Elektric Band je s Coreovou tvorbou ze 70. let těžko srovnatelné. Odvaha k objevování nových postupů rozhodně nepatří k přednostem alba. Přesto pod hlavičkou této skupiny natočí Corea pozoruhodné album, jedno ze svých nejlepších, na kterém se vrátí ke svébytné podobě modal jazzu, na to si ale ještě musíme dva roky počkat.

Přestože nejde o žádný průšvih, je pro mě toto album jedno z nejhorších, pod kterým je Corea podepsán. Zjednodušení hudby souvisí s dobovými postupy, fragmenty nápadů byly roztaženy do větší plochy a opatřeny instrumentací, která mohla vzniknout jen v této dekádě. Oblíbený koncept přinesl hudbu srozumitelnou a dobře přístupnou. Corea se tímto albem asi nejvíce vzdálil od přístupu, který uplatňoval pod hlavičkou Return To Forever nebo od alb z konce sedmdesátek. Podstatným tvarem jazzově laděné hudby 80. let byl smooth jazz, hudba postavená na přehledných strukturách a snadném uchopení. Zjednodušeně řečeno: pop jazz. Corea je kreativní tvůrce a i takto pojatá hudba je v jeho případě dobře poslouchatelná, sílu starších děl ale postrádá.

Album nabízí směs syntezátorového jazz pop/rocku a silného odéru 80's. Směs Coreovy svébytné muzikálnosti a jednoduchých tvarů, ve kterých se smooth jazz pohybuje. Album Chick Corea Elektric Band je medley všeho popsaného. Chvílemi si připadáte jak na diskotéce, v jiných okamžicích hudba zní jak z hollywoodského trháku o policajtech, kterým dominuje Eddie Murphy. Není to špatně, má to své plusy a je potřeba Coreovi přiznat určité kouzlo imaginace. Velkou jízdu pak představuje Got a Match?, nečekaná bopová pecka, která kompozičně nenabízí netušené pevniny, v sólových partech je ale zajímavá. Blýsknou se tu všichni zúčastnění a vedle Corei je výborný zejména basista John Patitucci. Na druhou stranu položky jako Side Walk, Elektric City nebo India Town nabízejí vlastně totéž: jednoduchý riff a nad ním prostou melodicko-harmonickou nadstavbu. Muzika se točí pořád dokola a za chvilku vás přestane bavit, a to jsou okamžiky, kdy mám s hudbou na albu problém. Uposlouchat ten jazzový popík, který by v dobách Return To Forever byl nemyslitelný, je chvílemi obtížné. Opravdu zajímavým kouskem je tu King Cockroach, skladba v odvážnějším střihu s výborným (a mým oblíbeným) Scottem Hendersonen. Vrchol alba.

Debut kapely, kterou Chick Corea pro druhou polovinu 80. let poskládal, představuje zvláštní položku v jeho diskografii. Určitý závan svěžesti je kompenzován transparentními strukturami a snadněji uchopitelnými skladbami, ve kterých na mnoha místech hraje podstatnou roli parfémovaný pop jazz. Hladinu cukru v krvi své muziky si ale Corea úzkostlivě hlídá a album vesměs mizerné by nikdy nevydal.