Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 24.10.2012

Album Live Peace In Toronto znám obsahově už od r. 1970, ale poštěstilo se mě na něj dosáhnout až po řadě let, kdy mi je jako japonský originál poslala moje japonská penfriend-girl Kyioko z Tokia…. Krásně modrý obal s lehkým bílým obláčkem jakoby demonstroval mírumilovné záměry Johna Lennona a jeho narychlo poskládané skupiny The Plastic Ono Band, která vystoupila naživo na mírovém festivalu v kanadském Torontu. Lennonovou podmínkou bylo, že koncert bude ZADARMO pro všechny bezvadné lidi, kteří se zúčastní vystoupení pod širým nebem. Kapela se dávala narychlo dohromady. Eric Clapton přijal Lennonovu nabídku, aniž věděl, co se bude hrát a Klaus Voormann, Lennonův dávný kamarád ještě z hamburských časů, také známý výtvarník a člen Manfred Mann nemohl odmítnout a tak do téhle party přibyl méně známý mladíček Alan White, kterého budeme znát jako občasného studiového doprovazeče na Lennonových albech, ale po odchodu Billa Bruforda jako suverénního bubeníka artrockových Yes (!) Repertoár prý sestavili cestou v letadle mezi Londýnem a Torontem….

Na začátku John Lennon pozdraví přítomné publikum a oznámí, že tahle kapela nikdy nehrála pohromadě a že se jedná o jejich první živé ztvárnění. Samozřejmě to bylo pro všechny překvapení, protože nedlouho předtím vyšlo legendární album Abbey Road a John byl stále vnímán jako člen slavných Beatles, třebaže v kapele to už znatelně skřípalo…

BLUE SUEDE SHOES – úvodní skladba od rockandrollové legendy Carla Perkinse lidi správně nažhaví. I když kapela hraje trochu uspěchaně a snad i nervózně, je to starý dobrý výrazně syrový rock and roll, kterému dodává Lennon svým nosovým přízvukem správné emocionální grády a Clapton s výbušnou rytmikou řádí jako v dobách největší slávy tohoto revolučního hudebního stylu padesátých let…

MONEY – milovníci Beatles tuhle skladbu poznají z jejich začátků. Ani tady nebudou zklamáni. Samozřejmě je všechno syrové a dravější a tehdejší „uhlazenost“ je tatam. Zvuk Plaric Ono Bandu má takový ten správný rozostřený bažinový sound a interpretace se jakoby ještě více noří do obsahu zpívaného textu….

DIZZY MISS LIZZY – tak tenhle výrazný kytarový riff se nedá zapomenout. Clapton jej hraje více dravěji než Harrison v dobách Beatles a přidává k němu drobnou ornamentiku, která se ale víceméně utápí ve zkresleném soundu elektrických kytar. A už o sobě dává znát i Yoko Ono. Skladba nažhavuje publikum a jejich reakce to jenom potvrzují.

YER BLUES – slavná skladba z bílého alba. Je to Johnova skladba a tak se do ní emocionálně možná ještě více ponořuje. Výtečné ztvárnění. Eric Clapton je v dané době bluesový kytarový král a tak si kytarové sólo uvnitř skladby za menší asistence Johna opravdu vychutná a cítíte i na živém záznamu jeho jednotlivé rozvibrovávání tónů. Bylo to vlastně poprvé, co mohl člověk tuto skladbu slyšet naživo mimo studiovou verzi. Dodnes jsem z této podoby nadšen.

COLD TURKEY – syrová dravá skladba, se kterou John provokoval už na singlu. Tady získala ještě dravější podobu a ještě zemitější a úsečnější ztvárnění. Samozřejmě u toho nemůže chybět Yoko Ono a tak můžete vychutnávat její hlasové erupce a až kyselinovou syrovost podání v podobě dunicí rytmiky a dravých elektrických kytar. Nic nemohlo více Lennona v dano době charakterizovat než právě tato skladba a my si ji budeme ještě navíc pamatovat proto, že když Lennon vracel po poslíčkovi anglické královně Řád britského impéria nezapomněl v připojeném dopise uvést, že je to i za to, že tahle skladba vypadla z britské Top 20…..

GIVE PEACE A CHANCE – skladba pod kterou je spoluautorsky nesmyslně podepsán i Paul McCartney (díky podepsané smlouvě), který s ní nemá nic společného. Zahájena je tak, že John odpočítává na začátku německy, čímž trochu popíchne německý živel, což si občas neodpustil. Skladba má mírně ucouraný rytmus a její ztvárnění je trochu při zdi, na rozdíl od singlové verze.

DON´T WORRY KYOKO (Mummy´s Only Looking For Her Hand In The Snow) – tahle skladby je ovšem z dílny Yoko Ono, jako B-strana singlu. Kytarové sjezdy a nasazované tóny mají drsně minimalistický charakter a opakují daný riff dokola za hlasových orgií Yoko Ono, která se v písní vyrovnává s odloučením od své dcerky Kyoko, která zůstala s jejím prvním manželem americkým režisérem Anthony Coxem. Acidický rock syrového kalibru, který může mít svoje příznivce, ale i odpůrce. Docela by mě zajímalo, co by na tento typ skladby řekli takoví milovníci Nirvany…..

JOHN, JOHN – závěr skladby je vzývání Johna Lennona a míru jako nejzákladnější lidské potřeby na světě. Znovu předesílám, že právě zde Yoko Ono použije svůj možná nejtěžší kalibr a její hlasové exhibice se vám asi nesmazatelně zaryjí do vaší mysli… Závěr je poté svěřen nekonečnému vazbení elektrické kytary, kterou John postaví před reprobednu…. Tím je také album ukončeno.

Po třech experimentálních albech přichází John s prvním zpívaným albem. Pro hodně lidí to asi byla úleva, třebaže album nepřinášelo nový hudební materiál, ale živé ztvárnění spontánního koncertu ve prospěch míru, na kterém vystoupily i další věhlasné hvězdy amerického rock and rollu, se kterými, jako se svými vzory, se Lennon jako slavná beatlesovská hvězda sešel na jednom pódiu… Pro názorný příklad je dobréo si pořídit i záznam na DVD, který vizuálně zachycuje celý koncert i mimo The Plastic Ono Band.
Dávám čtyři hvězdičky za nekompromisní rockové ztvárnění a živočišnou spontánnost podání.