Reakce na recenzi:

Danny - @ 26.03.2020

Allan Holdsworth byl mimořádný kytarista i hudební tvůrce. Když před třemi roky opustil tento svět, bylo to nečekané, protože měl svou hudbou stále co říct. U velkých osobností to tak ale bývá vždy. Ve svých kompozicích neodděluje kytarové party od hudebního základu, neupadá do klišé jazzových kytaristů, kteří se ve svých sólech pohybují vedle ostatních struktur, aniž by do nich vstupovali a souzněli s nimi. Holdsworthova kytarová hra vyrůstá z kompaktního vnímání hudebního celku, je jeho součástí, odpoutává se od něj a zase do něj vstupuje. Jeho přístup je zcela multižánrový a nabízená fúze velmi široká. Na minialbu Road Games nám předkládá plošné harmonické tahy, ze kterých vyrůstají riffy a licky – i neobvyklé postupy fungují přirozeně a nenuceně. Úvodní Three Sheets to the Wind nabídne nejdříve pohled odkudsi z dálky, vymodeluje siluetu a ve správném okamžiku nám umožní prostřednictvím sólové kytary, která jako by plnila roli poutavého vypravěče, nahlédnout dovnitř. Kytarové sólo je barevné, kapela hraje to, co je potřeba a až na krátké instrumentální záblesky se nepředvádí. Je to taky práce s detailem, se zdánlivě nenápadnými změnami rytmu a nálady. Je potřeba být v pozornosti. Titulní Road Games je víc rocková a je zpívaná. V základním riffu nabízí přehlednou vazbu, ta ovšem co chvíli padá do nezvyklých akordických předělů a jemnějších odstínů. Než si to celé stačíte v hlavě poskládat a užít, je konec. A to má skladba přes čtyři minuty. Velmi působivé.

U následující Water on the Brain Pt. II jako by Holdsworth předpokládal, že jsme poslechově-smyslovou rozcvičku už zvládli a kapela na nás vtrhne energickou a ve všech složkách nepravidelnou hudební substancí. Harmonie se vzpínají ukotvení k jasnému středobodu, rytmika je neklidná a rozvířená, oba její muzikanti se tady ve svých krkolomných sólových výstupech stávají určujícím elementem skladby, Chad Wackerman i Jeff Berlin se tu představí jako mimořádní instrumentalisté. Skladba je poměrně krátká a je to tak dobře. Vrcholem tohoto EP je pro mě kompozice Tokyo Dream s krásným a i přes určitou dráždivou neforemnost taky srozumitelným ústředním motivem. A opět i v posluchačsky složitějších úsecích je skladba vstřícná a nesnaží se nás zahnat do kouta, i spletité a ne zrovna běžné harmonické provázání tady působí měkce a nenuceně, stejně jako melodické kostry motivů. Kapela si hraje s náladou a tu a tam nám už zřetelně vymodelovaný tvar rošťácky posune tak, abychom na něj přece jen ještě nedosáhli.

Druhým zpívaným kouskem je předposlední Was There? Tady je zpěv součástí aranže jako jedna z jeho součástek, nestojí nad ní, ale funguje jako další z nástrojů. I přes rytmické nepravidelnosti a sólové plochy vyznívá skladba soudržně a plynule. Jen mi tady malinko chybí výraznější motivy a členitost, je to trochu ploché a i kytarovému sólu tady chybí barevnost. Není to vůbec špatná věc, jen na mě nepůsobí tak přirozeně jako zbytek alba. I závěrečná Material Real je zpívaná a přestože má tah, je zadumaná a nechá se dobývat, musíte se jí doslova proposlouchat a pak vám nabídne svou celou krásu.

Opět není možné tuto hudbu poslouchat jako kulisu, protože byla by škoda ji takto znehodnotit a nic byste z ní neměli. Ona by tak ani nedávala smysl. Stejně jako následující už plnohodnotné album Metal Fatigue, i toto EP stojí za to si poslechnout, Holdsworth byl osobitý a originální a ovlivnil celou řadu muzikantů a hudebních tvůrců. Myslím, že mezi v dobách raných Stromboli byl i Michal Pavlíček.