Reakce na recenzi:

Danny - @ 11.02.2013

Spyro Gyra je náladovka, fúze lehounkých jazzových elementů se softrockovou instrumentací a určitým popovým pocitem. Podobné soubory bývají řazeny pod nálepku smooth jazz nebo pop jazz. I album Incognito patří právě sem. Není to úplně snadný obor, muzikanti musí umět hrát (a to nejen technicky), přitom se ale pohybují na nebezpečné hraně mezi měkkou procítěnou hudbou a kýčem.

Už "Last Exit" napoví, jak bude album vypadat, rytmika s funkem v duši, kapela drží doprovodné kopyto, někdy i podstatnou část skladby (tehdy to bývá nejobtížnější na poslech) a nad tím lehké melodie. Tady hraje sólo výborný Hiram Bullock, je jako vždy spíš přemýšlivý, nikam se nežene. Sólový saxofon je zajímavý, melodie se chvílemi příjemně vylévá z břehů, ke konci už je to ale dlouhé, základní figura zní pořád dokola.
Melodii v "Old San Juan" je silně synkopovaná a má spíš tvar ozdobného poryvu. Kapela i tady hraje doprovodnou šablonu pod sóla. Vše zní měkce a příjemně - možná až moc. Klavírní sólo je ale pěkné a představuje nejlepší pasáž.
Jemnou "Harbor Lights" napsal Jay Beckenstein a jeho saxofon tu má velký prostor. Doprovod je tady zdženlivý a i přes houpající se harmonie není moc co poslouchat.
Harmonika v "Stripes" znamená příjemné oživení; hraje ji starý harcovník Toots Thielemans, jehož kvalit využíval jazzový kouzelník Quincy Jones. Nadějná kompozice ale brzy získá oblíbenou cukrovou chuť a nezachrání ji ani další sólisté, i když saxofon hraje chvílemi příjemně "out" (opouští znějící harmonii k občasným melodickým odbočkám).
"Oasis" napsal Jeremy Wall a patří k nejlepším kusům na albu. Pracuje s neukotvenou melodií v hlavních vyhrávkách a je členitá, střední jazzrocková pasáž je výborná. Škoda, že v tomto duchu není větší část alba.
"Incognito" Toma Schumana je pro mě vrcholem alba, hraje si s rytmem, střídá atmosféru a melodie plynou pěkně rozmlženě. Sólové party kytary i saxofonu mají švih a krásně přesahují přes hrany harmonie.
"Sueno" - Beckensteinův saxofon s další měkkou a sladkou melodií, Dave Samuels s marimbou bohužel drží stopu a ani kytara tady moc nesvítí. Slabé.
Zavírací "Soho Mojo" je nadějná, Marcus Miller a Steve Gadd hrají tak, jak jsme u nich zvyklí: spolehlivě. V rámci pevných kompozic ale nemají moc prostoru, což je škoda. Této písni by slušel zpěv, pumpující rytmika si o to přímo říká.

Celkově zní skladby až moc placatě, větší dynamické rozdíly by jim slušely, stejně jako odvaha k členitějšímu řešení kompozic. Pár nápadů ale na albu je a občas si ho poslechnu. Často se tak ale neděje, na to bohužel není čas, ten raději věnuju přece jen zajímavější muzice.