Reakce na recenzi:

Snake - @ 11.05.2019

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 091602 /2009/

Druhé album římských Metamorfosi provázela (a pořád ještě provází) výborná pověst a tak jsem po něm hrábnul dřív, než jsem si z něho stačil poslechnout jedinou notu. A dobře jsem udělal, protože tohle je koktejl přesně podle mého gusta. Přiměřeně komplikovanej, patřičně pompézní, ale aj dostatečně tvrdej a napumpovanej energií. Symfonický rock, rozervaný Emersonem inšpirovanými laufy, kterému nasazuje korunu frontman Jimmy Spitaleri - jeho vzrušující tenor boří hradby Jericha a je jako pozoun posledního soudu...

Skupina vznikla na samotném sklonku šedesátých let a debutovala albem …e fu il sesto giorno, vydaným v roce 1972. Není špatné a obsahuje několik velmi dobrých skladeb, ale taky je pořád ještě trochu cítit sladkým odérem naivních "šedesátek". Jenomže už o rok později tomu bylo všechno jinak. Sestavu Metamorfosi opustili kytarista Luciano Tamburro a bubeník Mario Natali, jehož nahradil Gianluca Herygers. Kapela tak pokračovala ve čtyřech a hlavní pemzum práce na sebe převzal klávesista Enrico Olivieri. Ovšem jako autoři skladeb jsou uvedeni všichni tři původní členové - tedy Olivieri, Spitaleri a baskytarista Turbitosi, kteří se při společném komponování koncepčního alba inspirovali "Božskou komedií" Dante Alighieriho.

Inferno má jenom ta nejlepší doporučení : třeba v žebříčku podle progarchives bychom ho našli v první padesátce nejlépe hodnocených alb subžánru rock progressivo italiano a takovej Augusto Croce (na svých stránkách italianprog) považuje pecku Caronte za jednu z nejlepších italských skladeb všech dob. Jenomže s jejím přesným určením to není tak jednoduché. Album je složené z mnoha krátkých, do sebe zapadajících střípků a některá vydání se od sebe liší počtem uváděných skladeb. Původní vinylová verze jich má šestnáct a první cédéčko od Vinyl Magic dvanáct. Stejně, jako zatím poslední edice od btf. Aj moje reedice od japonskejch Belle Antique uvádí šestnáct skladeb, ovšem CD přehrávač jich načte dvanáct. A fčil mudruj. Naštěstí se to dá určit podle textu "Caronte demonio, occhi di fuoco nel buio...", ale kde přesně skladba začíná a končí se dá poznat jen velmi těžko. Ať je to jak chce, to album je natolik komplexní, že vytahovat z něj jeden díl skládačky postrádá smyslu...

Z výše uvedeného je jasně patrné, že vypíchnout nějaký opravdu výjimečný moment, nebo nejoblíbenější pecku je takřka nemožné. To bych se v tom dokonale ztratil. Metamorfosi se sice shlédli v Emerson, Lake & Palmer, ale melodie i atmosféra jsou ryze italské a při poslechu desky mě tak napadají jména jako Banco del Mutuo Soccorso, Alphataurus, Semiramis, nebo Museo Rosenbach. Inferno je sice klávesovější, ale stejně tak vzrušující, energické a intenzivní. Osobně mě těší, že je i přes tu svou intenzitu a komplikovanost mnohem přístupnější, než placka Ys stylově příbuznejch Il balleto di bronzo.

Původní album vyšlo u Vedette Records, ovšem s pramalou podporou a prodalo se ho kolem 10 000 kusů. Na discogs je v současnosti jeden exemplář k mání za - ehm - 2000 Euro. V minulosti se v Itálii objevilo dokonce i několik velmi zdařilých padělků a originálního elpíčka chtivej zájemce si tak musí dát seksakramenskej pozor. Reedicí na CD se urodilo celkem dost, nejdostupnější bude ta od BTF z roku 2007. Moje vydání od Belle Antique vyšlo jako součást edice "Italian Rock SHM-CD Series" a mělo by vypadat jako rozkládací mini vinyl replika, ovšem já ho mám v plastu. Tedy nejspíš nějaké promo. Kotouček je potištěnej jako středovej štítek původní asfaltové placky a čtyřstránkovej booklet je kopií originálního obalu. Obsahuje tracklist, sestavu, několik obrázků a texty. Do něj je vložený ještě složený list papíru s japonským rozsypaným čajem a OBI. Zvuk je výbornej, i když zbytečně přehulenej a v těch nejexponovanějších pasážích to hraje trochu zkresleně.

Aj tak je to skvělé album a jsem šťastnej, že ho mám.