Metamorfosi - Inferno (1973)

SHM-CD Belle Antique ‎– BELLE 091602 /2009/

Druhé album římských Metamorfosi provázela (a pořád ještě provází) výborná pověst a tak jsem po něm hrábnul dřív, než jsem si z něho stačil poslechnout jedinou notu. A dobře jsem udělal, protože tohle je koktejl přesně podle mého gusta. Přiměřeně komplikovanej, patřičně pompézní, ale aj dostatečně tvrdej a napumpovanej energií. Symfonický rock, rozervaný Emersonem inšpirovanými laufy, kterému nasazuje korunu frontman Jimmy Spitaleri - jeho vzrušující tenor boří hradby Jericha a je jako pozoun posledního soudu...

Skupina vznikla na samotném sklonku šedesátých let a debutovala albem …e fu il sesto giorno, vydaným v roce 1972. Není špatné a obsahuje několik velmi dobrých skladeb, ale taky je pořád ještě trochu cítit sladkým odérem naivních "šedesátek". Jenomže už o rok později tomu bylo všechno jinak. Sestavu Metamorfosi opustili kytarista Luciano Tamburro a bubeník Mario Natali, jehož nahradil Gianluca Herygers. Kapela tak pokračovala ve čtyřech a hlavní pemzum práce na sebe převzal klávesista Enrico Olivieri. Ovšem jako autoři skladeb jsou uvedeni všichni tři původní členové - tedy Olivieri, Spitaleri a baskytarista Turbitosi, kteří se při společném komponování koncepčního alba inspirovali "Božskou komedií" Dante Alighieriho.

Inferno má jenom ta nejlepší doporučení : třeba v žebříčku podle progarchives bychom ho našli v první padesátce nejlépe hodnocených alb subžánru rock progressivo italiano a takovej Augusto Croce (na svých stránkách italianprog) považuje pecku Caronte za jednu z nejlepších italských skladeb všech dob. Jenomže s jejím přesným určením to není tak jednoduché. Album je složené z mnoha krátkých, do sebe zapadajících střípků a některá vydání se od sebe liší počtem uváděných skladeb. Původní vinylová verze jich má šestnáct a první cédéčko od Vinyl Magic dvanáct. Stejně, jako zatím poslední edice od btf. Aj moje reedice od japonskejch Belle Antique uvádí šestnáct skladeb, ovšem CD přehrávač jich načte dvanáct. A fčil mudruj. Naštěstí se to dá určit podle textu "Caronte demonio, occhi di fuoco nel buio...", ale kde přesně skladba začíná a končí se dá poznat jen velmi těžko. Ať je to jak chce, to album je natolik komplexní, že vytahovat z něj jeden díl skládačky postrádá smyslu...

Z výše uvedeného je jasně patrné, že vypíchnout nějaký opravdu výjimečný moment, nebo nejoblíbenější pecku je takřka nemožné. To bych se v tom dokonale ztratil. Metamorfosi se sice shlédli v Emerson, Lake & Palmer, ale melodie i atmosféra jsou ryze italské a při poslechu desky mě tak napadají jména jako Banco del Mutuo Soccorso, Alphataurus, Semiramis, nebo Museo Rosenbach. Inferno je sice klávesovější, ale stejně tak vzrušující, energické a intenzivní. Osobně mě těší, že je i přes tu svou intenzitu a komplikovanost mnohem přístupnější, než placka Ys stylově příbuznejch Il balleto di bronzo.

Původní album vyšlo u Vedette Records, ovšem s pramalou podporou a prodalo se ho kolem 10 000 kusů. Na discogs je v současnosti jeden exemplář k mání za - ehm - 2000 Euro. V minulosti se v Itálii objevilo dokonce i několik velmi zdařilých padělků a originálního elpíčka chtivej zájemce si tak musí dát seksakramenskej pozor. Reedicí na CD se urodilo celkem dost, nejdostupnější bude ta od BTF z roku 2007. Moje vydání od Belle Antique vyšlo jako součást edice "Italian Rock SHM-CD Series" a mělo by vypadat jako rozkládací mini vinyl replika, ovšem já ho mám v plastu. Tedy nejspíš nějaké promo. Kotouček je potištěnej jako středovej štítek původní asfaltové placky a čtyřstránkovej booklet je kopií originálního obalu. Obsahuje tracklist, sestavu, několik obrázků a texty. Do něj je vložený ještě složený list papíru s japonským rozsypaným čajem a OBI. Zvuk je výbornej, i když zbytečně přehulenej a v těch nejexponovanějších pasážích to hraje trochu zkresleně.

Aj tak je to skvělé album a jsem šťastnej, že ho mám.


reagovat

horyna @ 11.05.2019 14:37:19
Pokud Itálie, pak Metamorfosi. Má to svoje velmi působivé kouzlo.

Pouze jedna hejkalova recenze a ještě sedm let stará – toť vizitka tohoto pro Progboard zřejmě nedoceněného alba italských náladotvůrců Metamorfosi. Naopak na serveru Progarchives je deska Inferno jednou z nejprotěžovanějších a nejoblíbenějších produkcí pocházejících z Apeninského poloostrova.

Osobně ji mám v šuplíku druhoplánovitých, což znamená, že nepatří mezi "běžné" rockové, art-rockové produkce, které mě osloví rychle a během prvních poslechů. Tenhle klenot je naprostým opakem. První dny je to boj a do hlavy se vám zahryzne jen velice málo z toho, co v sobě deska ve skutečnosti skrývá. Kvůli její drsnější slupce má člověk problém i s přiřazením k typické italské provenienci a nebýt zpěvu... Ale všechno chce svůj čas a jako správný rockový klenot se deska Inferno otevírá postupně a po částech. Za pár dnů či týdnů se od ní nebudete moci odlepit a uslyšíte i to, co v nahrávce před tím jaksi nebylo.

Atmosféra tu je a v pořádně velkém balení. Všudypřítomný klávesový opar má za domácí úkol ji vyrábět a spolu s typickou jižanskou aranžérskou prošpikovaností, změnami tempa, najazzlými úryvky, chvilkovým burácením rytmiky, klavíru, veletočem změn nálad, atmosférou seventies a vypjatým vokálem Jimmy Spitaleriho dostáváme v jednom balení jedno z vůbec nejlepších a nejnápaditějších alb sedmdesátých roků.

Kdo tuhle fošnu zná, nejspíš se mnou bude v tomto hodnocení souhlasit. A kdo ne, je na čase to honem napravit. U "talošů" BTF ji po krátké odmlce znovu zařadili do svého katalogu. 4,5*
reagovat

Snake @ 11.04.2019 08:24:53
Sakryš. Jsi mi tak trochu sebral vítr z plachet, protože na albu "Inferno" zrovna pracuju. Jenomže u mě je to stejně na dlouhý lokte a tak to ještě nějakou dobu potrvá.
Dík za recku.

horyna @ 11.04.2019 10:32:59
Promiň Snejku. U tebe, jako specialisty na tamnější scénu, můžu u případné recenze očekávat i spousty faktografických údajů, které já osobně neznám. A tak je jasné, že to jednou bude opět skvělá práce. Mě jen štvalo, že si tu téhle pecky dlouho nikdo nevšimnul. A jelikož jsem ji zrovinka poslouchal, přihodil jsem pár slov na papír, abych některým co se tu třeba občas jen otočí, nabídnul výborný tip k poslechu a třeba i k rozšíření vlastní sbírky.

K talianskej scéne som sa dostal ako slepé kura k zrnu, prostredníctvom Progarchives. Dlho som čítal o jeho klenotoch i fazetách, až som sa odhodlal vyraziť do útoku a zaplniť mrzkú medzeru vo svojom poznaní. Začal som od PFM a Alphataurus (a lepšie sa azda ani nedalo) a vybavený prehľadom toho naj, čo miestni prispievatelia vyhviezdičkovali ako perly, som na potulkách Talianskom postupne nahanobil nielen to, čo som si pamätal, ale aj niekoľko kúskov vybraných naslepo, podľa obalov, rokov vydania, jednoducho na základe chémie, ako na mňa albumy pôsobili. Inferno od skupiny Metamorfosi patrilo do prvej skupiny a čakal som od neho veľa.

Chrámový úvod jasne naznačí, že prím bude hrať klasický symfonický art rock talianskeho strihu, ktorý ešte podčiarkne mohutný Spitaleriho hlas. Temnota, melodráma, dominancia rôznych klávesov á la Emerson, Lake & Palmer, do toho neopakovateľná "talianska" atmosféra, bez ohľadu na to, že skladieb je tu dvanásť a CD ich uvádza až šestnásť. Nechýba dobový moderný koncept (Danteho Inferno), ale predovšetkým, atmosféra by sa dala krájať, čoho dôkazom je hneď Introduzione/Selva oscura. Až operná ťažoba opantáva srdcervúcu vec Porta dell'inferno s priamym vstupom do podobne premotivovanej, ale násobne zložitejšej, skladby Caronte/Spacciatore di droga (tie spájania robím intuitívne, netuším, ako to na CD roznázvovali v tých dvanástich trackoch). A pretože neviem, ako to ďalej pomenúvať, skonštatujem len toľko, že jemných pasáží je pomenej (ale keď sa zjavia, je to ako zjavenie, silné a pohlcujúce), nechýbajú psychedelické vízie i ťažkotonážne pasáže, pričom nad všetkým dominuje mohutný spev. Milujem art rock, ktorý sa nebojí zmáčať nohy i trup v temných vodách a nevznáša sa v teplučkom anjelskom poletovaní kdesi v bielych obláčikoch. Keď je navyše emersonovsky poclassicalovaný, niet čo riešiť. Navyše, album graduje ako antická dráma, posledné štyri skladby berú dych a vôbec by som sa nečudoval, keby ich ten rohatý padlý anjel využíval ako marketingovú kampaň, človek sa skoro chce vydať na výpravu tam dole, do tepla.

Inferno je jedným z tých albumov, ktoré jednoducho musí počuť každý, kto to s talianskym progresívnym rockom myslí vážne. Klávesy kraľujú správne drsne, žiadne cukrovinky pre poddaných, len bič, strach a hrôza. Ako sa na správnu pekelnú muziku patrí.
reagovat

Snake @ 27.12.2014 12:32:22
Jednoznačný souhlas s hejkalem. Chtěl jsem se pustit do vlastní recenze, ale to už bych jen opakoval dříve napsané...

Je to prvotřídní art rock, patřině pompézní, ale i dostatečně tvrdý. Symfonično rozervané "emersonovskými" výpady, kterému nasazuje korunu vzrušující tenor Jimmy Spitaleriho. Je to sice do značné míry subjektivní, ale na stránkách, věnovaných italskému progu, se tohle album v aktuálním žebříčku Top 20 vyhřívá na pěkném devátém místě. A já nemohu nic jiného, než vám ho doporučit k poslechu. Pět hvězd.

Teprve před několika dny do sbírky zařadil jsem i debutové album ...E fu il sesto giorno. Sice mám za sebou jen tři - čtyři poslechy, ale majstrštyku Inferno nevyrovná se to ani v nejmenším.

hejkal @ 27.12.2014 15:19:50
Len píš, rád si prečítam nadšené vyznanie Infernu (ehm). Koniec-koncov, opakovanie je matkou múdrosti. :)

Snake @ 27.12.2014 15:26:49
A to já jsem se raději pustil do sborky rozborky debutového alba. Už s tím budu brzy hotovej...

Ondra @ 19.03.2015 20:10:37
Tvorbu italských Metamorfosi jsem objevil poměrně nedávno a dlužno říct, že jsou skvělí. V tomto případě nemám k této skvěle napsané recenzi moc co dodat a hodnotil bych naprosto stejně za 5 hvězd.