Reakce na recenzi:

Danny - @ 25.01.2013

Blues je zrádná disciplína, nejvíc mě baví (co se instrumentace týká), když stojí na hranici dur-moll, kdy durová doprovodná masa zápasí s "paličatými" melodiemi, ve kterých je jakoby omylem mollová tercie a další "nepatřičné" tóny. Pouhé mechanické používání těchto prvků přitom nefunguje a každý bluesman musí přinést i ono "něco navíc". Pro zpestření pak přidávají bluesmani na svá alba i čistě mollová blues, ta ale zpravidla postrádají typický bluesový tlak (harmonicky se v nich nic s ničím nepere) a proto bývá jejich zařazování velmi střídmé.

A teď k albu. "1040 Blues" je příjemný úvod, boogie šlape v chytlavém ostinátním riffu a Cray citlivě zpívá, kytarové sólo není dlouhé a jde o typickou bluesovou sólovou vyhrávku; ortodoxní figury tady slouží dotvoření bluesového "oparu".
Blues rock v "rozbitém" tečkovaném rytmu, to je "Some Pain, Some Shame"; svým pojetím ve mně evokuje B. B. Kinga. Trochu jí škodí, že je tvrdohlavě v moll, klasické bluesové dur-moll kolísání by jí prospělo víc, zejména vůči kytarovému sólu. To je tady rozmáchlejší a spletitější, z konzervativních bluesových cestiček se ale nevymaní, což je škoda.
"I Shiver" je opět čistě v moll a tady už mi to začíná vadit, skladba ("rovný" blues rock) má skladkobolnou příchuť a mollová tónina neumožní melodii ani kytarovému sólu "jiskřit" o bluesové hrany - chybí tu blue notes.
Naštěstí je tu cover Alberta Kinga "You're Gonna Need Me" a typická bluesová nálada, navíc tu na kytaru hostuje Albert Collins (podle zvuku své kytary je snadno k poznání) a píseň se i díky němu pěkně a příjemně "táhne".
A pozor, změna: v "Don't Break This Ring" se nám Cray představuje jako soulový interpret, píseň by klidně mohl zpívat třeba Otis Redding - nejde o nic převratného, ale dramaturgicky je to příjemné zpestření, jen mohla být kratší, téměř pět minut je tady moc.
Hybné boogie "Stay Go" je pro mě vrcholem alba, je dobře vystavěné, má nápaditou strukturu, příjemně bluesově kolísá mezi tónorody (což vytváří "hloubku" blues) a kytarové sólo k písni padne jak ušité - tady mi Crayova neochota k větší odvaze v sólech nevadí, je spíš důležité, že je v tomto případě jeho kytara náladotvorná.
"Leave Well Enough Alone" má zajímavé aranžmá a zpracováním mi připomíná způsob práce dalšího bluesového velikána: Alberta Kinga. Opět škoda, že jde o čisté moll a sólo klouže po mělkém mollovém povrchu a nemá potřebnou sytost blues, přestože z blues vychází.
"Passing By" je zase v moll a nebaví mě, jde o banální řešení bluesové "balady" a nevím kolikáté mollové sólo bez blue tlaku.
Pomalé boogie "I'm Just Lucky That Way" je příjemná věc a tady vše funguje, jak má: Cray není v sóle nějak uhrančivě nápaditý, ale skladba pěkně drží pohromadě.
Závěrečná pomalá "Up and Down" je důstojným zakončením alba a i když jí chybí kontrastnější pasáž, v každém okamžiku nabízí něco k poslechu.

Je to velmi slušné album.