Zephyr - Zephyr (1969)
Reakce na recenzi:
Petr Gratias - @ 02.12.2012
Skupina Zephyr u nás nebyla v minulosti příliš známá. Myslím, že to nebylo tím, že by si „slávu“ nezasloužili, ale pravděpodobně ta mediální a ústní propagace byla jednoduše zastíněna řadou jiných skupin a tak ji dneska u nás zná relativně málo lidí.
Podobně jako ostatní, jsem se s nimi seznámil proto, že v ní působil guitar hero Tommy Bolin, kterého jsem znal ještě před jeho purpleovským obdobím především z jeho spolupráce s Billy Cobhamem, Alphonse Mouzonem a také s James Gang.
Také jsem zaslechl o majitelce pořadně naboušeného ženského shouterského vokálu Candy Givens a tak zájem o tuhle kapelu začal nabírat konkrétních tvarů….
Jejich první album je součástí mé sbírky a musím konstatovat, že se k němu rád vracím. Hejkal mě sice předběhl v recenzi, což samozřejmě vůbec nevadí (dřív jsem se k tomu prostě nedostal), ale správně vystihl ducha a dojem z jejich hudby a tak se v mírně podobných intencích k této recenzi připojím i já…
SAIL ON – začátek je ve výtečným rhythm and bluesovém modelu. Bloudivé, ale výrazně preferované hlasy a hammondky, které důležitým způsobem doplňují kytarové party. Je tady výtečná práce s dynamikou a především famózně naostřený eruptivní hlas Candy Givens, který nutně musí upomenout na slavnou Janis Joplin. Místy člověk může nabýt dojmu, že poslouchá nějaký přetransformovaný model Big Brother And The Holding Company s hammondkami, ale jsou to jen občasné vibrace. Famózním způsobem se zde lehce přechází se zmíněného rhythm and blues do elektrického blues s jazzovým kořením. Bicí Robbieho Chamberlina nijak nevyčnívají, o to víc David Givens pumpuje svoje basové linky. John Faris je ten správný týmové hráč na hammondky a je přesně tam, kde. Má být. Tommy Bolin zde kupodivu nijak nedeklaruje svoji kytarovou víru v Jimi Hendrixe, ale už tehdy dokázal vystavět kytarové sólo a pracovat v harmoniích. Candy Givens je ovšem živel a démon a vím, že nás bude na albu příjemně překvapovat. Dokážu si představit tu lavinu emocí na koncertním pódiu. Velmi zdařilý kousek v úvodu!
SUN´S A-RISIN´– tak tady jsme na ryze bluesové půdě. K mému překvapení hraje Candy Givens na foukací harmoniku (!). Tady ji ovšem Janis „dýchá za uši“ a kapela jede ve velkém bluesrockovém stylu. Výtečné akcenty a harmonické nástupy. Dynamika v blues hrála vždycky významnou roli a tady se tahle teorie potvrzuje v praxi. Jednotlivá „odpojování“ foukací harmoniky a elektrické kytary má svoji sílu bluesové výpovědí. Baskytarové tóny rezonují jako zvon stejně jako vrčení hammondek. Správně rozpoutané pojetí s dramatikým podtónem. Candy Givens si tady pohrává s hlasem ve velkém stylu a její expresivní forsírování hlasu je prostě fantastické. Další perfektní práce!
RAINDROPS – správně nažhavená varianta syrového rocku s výrazným melodickým základem postavená pro ženský hlas a kapelu, která hraje s velkou erudicí a jistotou podání. Bolin vypálí uprostřed skladby sólo pronásledované ženským běsněním. Božská Candy i při jejich emocionálních erupcích zachovává intonační jistotu, což rozhodně není jednoduché a za to mám můj obdiv o to víc.
BOOM-BA-BOOM – rhythm and blues tak trochu v duchu slavného Mayallova alba společně s Claptonem z r. 1966. Tady se na pilu příliš netlačí. O to víc vyniknou jemné nuance hry. Hammondky se přibližují a vzdalují a Bolin zde pracuje s výtečně proaranžovaným kytarovým sólem. Foukací harmonika hraná s velkým citem pro blues jako od Jamese Cottona. David Givens se svými basy pracuje v melodických proporcích velmi přesně a důrazně. Chmaberlinovy bicí se mi zdají takové příliš upozaděné, nebo se se sejmutím jejich zvuku moc nehrálo. Když se tak na Candy Givens dívám, řekl bych, že s upravým účesem a větší expresí by to mohla být „americká Jana Robbová“. Opravdu velký talent!
SOMEBODY LISTEN – další bluesové číslo par excellence! Skoro se mi chce říci, že Candy Givens není jenom luxusní bluesrocková shouterka, ale i výtečná instrumentalistka na foukací harmoniku, tady to potvrzuje v každém coulu. Navíc je krásně slyšet jak na sebe hudebníci při hře reagují. Nelezou si do prostoru, poskytují druhým terén, ale nejsou „ze hry“ a pořád jsou připraveni „zasáhnout“. To je tušená hudební kolegialita která mě utvrzuje o jedinečné pohodě uvnitř kapely. Teď se ovšem dostává ke slovu i John Faris a zasune do mezihry bytelné sólo na hammondky, poté ovšem Bolin drásavým tónem své kytary vstoupí do hry a skladba získává na expresivitě až do závěrečného vyvrcholení zakončeného extatickým výkřikem a stop-timem. Kdy se všechno odmlčí, aby pak přišla dramatická tečka. To je prostě výkon číslo 1. David Givens sem vkládá výtečné basové tóny a Bolin zkoumá možnosti svých kytarových jízd s řadou podnětných kreací.
CROSS THE RIVER – pulsující dusavé basy šlapou jako lodní motory a Candy nám předvede svou práci s hlasem. Řekl bych, že tady je dost cítit vliv Deep Purple raného období (Black Night, Strange Kind Of Woman, ale vůbec mi to nevadí). Její přecházení s bouřlivých fortissim do mezzoforte a do pianissim mě rozvibrová nitro. Hoj! David Givens báječně „šlape zelí“ a dusá v jazzu svými basy a Candy společně s Bolinem vypálí výtečné duety! Tohle je jazz jak víno. A zase ten famózní David Givens s baskytarou a John Faris si odesene od hammondek a předvede nám svou hru na příčnou flétnu, ale zase zasedne za klaviatury. Tohle je prostě hudba podle mého gusta. Hraná s citem, výrazem, emocemi a podmanivostí, která zasahuje, ale zase se vrácíme (očekávaně) do té dravé rockové formy a Candy už zase řádí jako ďábel utržený z řetězu…
ST. JAMES INFIRMARY – tak tuhle skladbu znám z podání Jana Spáleného, Petra Kalandry a Františka Havlíčka (ASPM) a tak v ní hledám. Subtilní tóny jazzově znějící kytarových akordů jsou prostorem pro blues ve stylu Summertime od George Gerschwina. Výrazné odbočení do tradice. Jediná coververze na albu, ale pojednaná opravdu jedinečně. Bublání hammondek a parádní basové party a rozostřené kytarové akordy dokreslují téma pro jedinečný výkon Candy Givens. Bolin si zde klidně zahraje elektricky jazzové pojetí blues ve stylu Micka Abrahamse. Ten valivý sound má velkou sílu. Myslím, že by v Británii v dané době Zephyr posadili Alexise Kornera, Johna Mayalla, Erika Claptona a Chrisa Farlowa na zadek! Totální přearanžování mi ale Špitál od svatého Jakuba nějak nepřipomnělo, nebo jsem to v tom neslyšel. Opravdu paráda!
HUNA BUNA – jazzové synkopy v hudbě zůstanou stejně jako swingující baskytara a tady se přibližujeme někam k pojetí rhythm and blues a jazzu ve stylu Georgie Famea. John Faris tady řádí na hammondky a rytmické záseky baskytary a bicích nemají chybu. Candy pracuje na plný úvazek a plyn a ještě se při tom dokáže bavit a strhávat celou kapelu.
HARD CHARGIN´ WOMAN – tajemné vrčení hammondek v úvodu přinese instrumentální dravost jako na prvních albech Spooky Tooth, ale hned potom Zephyr syrovými rockovými nástupy nabídne elektrický bluesový rock s výtečnými dynamickými odstíněními. Bolin nám nabídne svoje hrátky s kytarovými tóny, elasticitu podání a trochu hendrixovského nátěru. Potom už se skladba v dobře vytažené riffu odvíjí v důraznějším rytmickém pojetí. Dokázal bych si ji představit jako podkres pod milostný akt po dramatické vyvrcholení. Janis Joplin, Maggie Bell, Elkie Brooks a Candy Givens… to je jedna rodina velmi identického cítění. Skladba se skládá ze základního motivu, ale práce s dalšími překvapivými dynamickými nástupy ji nadzvedává do vyšších podlaží hudby, která nic nepředstírá, ale hraje se jako o život s maximálním nasazením. Fantazie!
Jedinou výtku směřuji vůči poněkud naivnímu výtvarnému konceptu obalu. „Zefír“ alespoň u mne vyvolává jiné vizuálně aspirace a tohle album si zasloužilo podle mého jiné pojetí. Ale kapela a hlavně výtvarník to cítili jinak. Jak jsem zmínil, kapela patří mezi nespravedlivě zapomenuté relikty přelomu šedesátých a sedmdesátých let, což ale nic neumenšuje jeho skvělou hudbu. Tahle hudba vysvléká z kůže a má mimořádnou výpověď. Zaslouží absolutorium!