Zephyr - Zephyr (1969)

Sice tady již dvě recenze jsou, ale chtěl by jsem tuto vykopávku trochu oživit. Grandiózní blues-rock na více způsobů. skvělý varhaník, až příliš blues. Ta hudba je vynikající a ani nám na mysl nepřijde, kolik nám hraje nebožtíků. Skvěle zaranžovaná debutová nahrávka americké skupiny, sotva mohla v konkurenci patentu Made in Janis Joplin, udělat do světa nějakou trhlinu. Je slyšet vynikající doprovod, Kapela hraje ve vrcholné formě a hammondky dělají skvělou práci. Pro nostalgiky představa a silný zážitek a těžkou blues-rockovou jízdu. Vůbec nevadí, že J. Joplin působila někde nedaleko, jen co by měla zpěvačka s takovým rozsahem a hlasovou bravurou jinak dělat. Kytarová práce T. Bolina, patří k nejvíce ceněným na tomto albu. Toto progresivní a jako opět vykopané si velice cením, proto pět hvězd.
reagovat

Skupina Zephyr u nás nebyla v minulosti příliš známá. Myslím, že to nebylo tím, že by si „slávu“ nezasloužili, ale pravděpodobně ta mediální a ústní propagace byla jednoduše zastíněna řadou jiných skupin a tak ji dneska u nás zná relativně málo lidí.
Podobně jako ostatní, jsem se s nimi seznámil proto, že v ní působil guitar hero Tommy Bolin, kterého jsem znal ještě před jeho purpleovským obdobím především z jeho spolupráce s Billy Cobhamem, Alphonse Mouzonem a také s James Gang.
Také jsem zaslechl o majitelce pořadně naboušeného ženského shouterského vokálu Candy Givens a tak zájem o tuhle kapelu začal nabírat konkrétních tvarů….
Jejich první album je součástí mé sbírky a musím konstatovat, že se k němu rád vracím. Hejkal mě sice předběhl v recenzi, což samozřejmě vůbec nevadí (dřív jsem se k tomu prostě nedostal), ale správně vystihl ducha a dojem z jejich hudby a tak se v mírně podobných intencích k této recenzi připojím i já…

SAIL ON – začátek je ve výtečným rhythm and bluesovém modelu. Bloudivé, ale výrazně preferované hlasy a hammondky, které důležitým způsobem doplňují kytarové party. Je tady výtečná práce s dynamikou a především famózně naostřený eruptivní hlas Candy Givens, který nutně musí upomenout na slavnou Janis Joplin. Místy člověk může nabýt dojmu, že poslouchá nějaký přetransformovaný model Big Brother And The Holding Company s hammondkami, ale jsou to jen občasné vibrace. Famózním způsobem se zde lehce přechází se zmíněného rhythm and blues do elektrického blues s jazzovým kořením. Bicí Robbieho Chamberlina nijak nevyčnívají, o to víc David Givens pumpuje svoje basové linky. John Faris je ten správný týmové hráč na hammondky a je přesně tam, kde. Má být. Tommy Bolin zde kupodivu nijak nedeklaruje svoji kytarovou víru v Jimi Hendrixe, ale už tehdy dokázal vystavět kytarové sólo a pracovat v harmoniích. Candy Givens je ovšem živel a démon a vím, že nás bude na albu příjemně překvapovat. Dokážu si představit tu lavinu emocí na koncertním pódiu. Velmi zdařilý kousek v úvodu!

SUN´S A-RISIN´– tak tady jsme na ryze bluesové půdě. K mému překvapení hraje Candy Givens na foukací harmoniku (!). Tady ji ovšem Janis „dýchá za uši“ a kapela jede ve velkém bluesrockovém stylu. Výtečné akcenty a harmonické nástupy. Dynamika v blues hrála vždycky významnou roli a tady se tahle teorie potvrzuje v praxi. Jednotlivá „odpojování“ foukací harmoniky a elektrické kytary má svoji sílu bluesové výpovědí. Baskytarové tóny rezonují jako zvon stejně jako vrčení hammondek. Správně rozpoutané pojetí s dramatikým podtónem. Candy Givens si tady pohrává s hlasem ve velkém stylu a její expresivní forsírování hlasu je prostě fantastické. Další perfektní práce!

RAINDROPS – správně nažhavená varianta syrového rocku s výrazným melodickým základem postavená pro ženský hlas a kapelu, která hraje s velkou erudicí a jistotou podání. Bolin vypálí uprostřed skladby sólo pronásledované ženským běsněním. Božská Candy i při jejich emocionálních erupcích zachovává intonační jistotu, což rozhodně není jednoduché a za to mám můj obdiv o to víc.

BOOM-BA-BOOM – rhythm and blues tak trochu v duchu slavného Mayallova alba společně s Claptonem z r. 1966. Tady se na pilu příliš netlačí. O to víc vyniknou jemné nuance hry. Hammondky se přibližují a vzdalují a Bolin zde pracuje s výtečně proaranžovaným kytarovým sólem. Foukací harmonika hraná s velkým citem pro blues jako od Jamese Cottona. David Givens se svými basy pracuje v melodických proporcích velmi přesně a důrazně. Chmaberlinovy bicí se mi zdají takové příliš upozaděné, nebo se se sejmutím jejich zvuku moc nehrálo. Když se tak na Candy Givens dívám, řekl bych, že s upravým účesem a větší expresí by to mohla být „americká Jana Robbová“. Opravdu velký talent!

SOMEBODY LISTEN – další bluesové číslo par excellence! Skoro se mi chce říci, že Candy Givens není jenom luxusní bluesrocková shouterka, ale i výtečná instrumentalistka na foukací harmoniku, tady to potvrzuje v každém coulu. Navíc je krásně slyšet jak na sebe hudebníci při hře reagují. Nelezou si do prostoru, poskytují druhým terén, ale nejsou „ze hry“ a pořád jsou připraveni „zasáhnout“. To je tušená hudební kolegialita která mě utvrzuje o jedinečné pohodě uvnitř kapely. Teď se ovšem dostává ke slovu i John Faris a zasune do mezihry bytelné sólo na hammondky, poté ovšem Bolin drásavým tónem své kytary vstoupí do hry a skladba získává na expresivitě až do závěrečného vyvrcholení zakončeného extatickým výkřikem a stop-timem. Kdy se všechno odmlčí, aby pak přišla dramatická tečka. To je prostě výkon číslo 1. David Givens sem vkládá výtečné basové tóny a Bolin zkoumá možnosti svých kytarových jízd s řadou podnětných kreací.


CROSS THE RIVER – pulsující dusavé basy šlapou jako lodní motory a Candy nám předvede svou práci s hlasem. Řekl bych, že tady je dost cítit vliv Deep Purple raného období (Black Night, Strange Kind Of Woman, ale vůbec mi to nevadí). Její přecházení s bouřlivých fortissim do mezzoforte a do pianissim mě rozvibrová nitro. Hoj! David Givens báječně „šlape zelí“ a dusá v jazzu svými basy a Candy společně s Bolinem vypálí výtečné duety! Tohle je jazz jak víno. A zase ten famózní David Givens s baskytarou a John Faris si odesene od hammondek a předvede nám svou hru na příčnou flétnu, ale zase zasedne za klaviatury. Tohle je prostě hudba podle mého gusta. Hraná s citem, výrazem, emocemi a podmanivostí, která zasahuje, ale zase se vrácíme (očekávaně) do té dravé rockové formy a Candy už zase řádí jako ďábel utržený z řetězu…

ST. JAMES INFIRMARY – tak tuhle skladbu znám z podání Jana Spáleného, Petra Kalandry a Františka Havlíčka (ASPM) a tak v ní hledám. Subtilní tóny jazzově znějící kytarových akordů jsou prostorem pro blues ve stylu Summertime od George Gerschwina. Výrazné odbočení do tradice. Jediná coververze na albu, ale pojednaná opravdu jedinečně. Bublání hammondek a parádní basové party a rozostřené kytarové akordy dokreslují téma pro jedinečný výkon Candy Givens. Bolin si zde klidně zahraje elektricky jazzové pojetí blues ve stylu Micka Abrahamse. Ten valivý sound má velkou sílu. Myslím, že by v Británii v dané době Zephyr posadili Alexise Kornera, Johna Mayalla, Erika Claptona a Chrisa Farlowa na zadek! Totální přearanžování mi ale Špitál od svatého Jakuba nějak nepřipomnělo, nebo jsem to v tom neslyšel. Opravdu paráda!

HUNA BUNA – jazzové synkopy v hudbě zůstanou stejně jako swingující baskytara a tady se přibližujeme někam k pojetí rhythm and blues a jazzu ve stylu Georgie Famea. John Faris tady řádí na hammondky a rytmické záseky baskytary a bicích nemají chybu. Candy pracuje na plný úvazek a plyn a ještě se při tom dokáže bavit a strhávat celou kapelu.

HARD CHARGIN´ WOMAN – tajemné vrčení hammondek v úvodu přinese instrumentální dravost jako na prvních albech Spooky Tooth, ale hned potom Zephyr syrovými rockovými nástupy nabídne elektrický bluesový rock s výtečnými dynamickými odstíněními. Bolin nám nabídne svoje hrátky s kytarovými tóny, elasticitu podání a trochu hendrixovského nátěru. Potom už se skladba v dobře vytažené riffu odvíjí v důraznějším rytmickém pojetí. Dokázal bych si ji představit jako podkres pod milostný akt po dramatické vyvrcholení. Janis Joplin, Maggie Bell, Elkie Brooks a Candy Givens… to je jedna rodina velmi identického cítění. Skladba se skládá ze základního motivu, ale práce s dalšími překvapivými dynamickými nástupy ji nadzvedává do vyšších podlaží hudby, která nic nepředstírá, ale hraje se jako o život s maximálním nasazením. Fantazie!

Jedinou výtku směřuji vůči poněkud naivnímu výtvarnému konceptu obalu. „Zefír“ alespoň u mne vyvolává jiné vizuálně aspirace a tohle album si zasloužilo podle mého jiné pojetí. Ale kapela a hlavně výtvarník to cítili jinak. Jak jsem zmínil, kapela patří mezi nespravedlivě zapomenuté relikty přelomu šedesátých a sedmdesátých let, což ale nic neumenšuje jeho skvělou hudbu. Tahle hudba vysvléká z kůže a má mimořádnou výpověď. Zaslouží absolutorium!
reagovat

hejkal @ 02.12.2012 13:13:18
Obal je vážne hrozný. Inak si Candy Givens radím k Janiske i Maggie do takej klasickej ženskej trojky. Ehm.

Jardo @ 14.03.2015 14:41:30
Tiež mi k albumu pomohli chýry o speve Candy Givens. Obsah albumu je na rozdiel od obalu umeleckým dielom.

Dávno-pradávno, niekedy v druhej polovici 90. rokov (presne ku koncu roka 1997), som sa s mojou budúcou a momentálne súčasnou ženou a rovnako orientovaným bratom vybral do dnes už neexistujúceho kina Hviezda, ani neviem na aký film. Keďže do premietania ostávala ešte asi hodina, využili sme blízkosť Vysokej ulice, kde sa nachádzala predajňa Roxy a nechal som sa balamútiť, čo by mi tak predávajúci kamarát mojich rodičov mohol ponúknuť. A ten nelenil, vytasil sa s tromi CD, ktoré mám dodnes na vrchole svojej obľúbenosti. Najprv pustil Davea Edmundsa a jeho výberovku I hear you knockin’, to bola okamžitá trefa, nasledovala „joplinkovská“ Candy Givens a debut skupiny Zephyr a nadôvažok , už bez počúvania, som narýchlo vzal aj Groundhogs – Blues Obituary, pretože čas pokročil a museli sme vyraziť za vizuálnym kultúrnym zážitkom.

Zephyr si dnes historici spájajú predovšetkým s Tommym Bolinom, ale pravdou je, že išlo o pomerne skvelú džezovo bluesovú rockovicu s neskutočne jačiacou Candy Givens za mikrofónom. Mňa dostala na prvý počuv, ale na internete i v mojom okolí som následne našiel davy poslucháčov, ktoré ju nezvládajú. Už úvodná skladba Sail on v pokojnom tempe dokazuje, že odkaz Janis Joplin žije nielen v jačaní, ale aj hudbe. Keď sa k tomu pridá namakaná rytmika, skvelý klávesák a talentovaný gitarista, môže to byť jedine pecka. Džezoidné vsuvky podčiarkujú záľubu hudobníkov v košatom vyhrávaní, ale poďme ďalej. Sun’s a-risin’ ponúka pomalé harmonikovo-gitarové blues “se fším fšudy”, Raindrops uháňa o sto šesť, pozitívna nálada a jačák ako od kráľovnej hippiesáckych speváčok, je to jednoducho paráda. Dvojskladba Boom-ba-boom a Somebody listen je čistá džezovina, ktorá sa následne prevtelí do bažinatého blues. Ráznejší kúsok Cross the river so silne džezovou sólovou pasážou môže za to, že si presne pamätám, kedy som album kúpil, pretože som na jar roku 1998 robil anglickú prezentáciu na tému dejiny džezovej hudby v rámci štátnicového kurzu a vybral som práve túto skladbu, aby som poukázal na to, že keď sa blues zrýchli, je to džez a keď sa zrýchli ešte viac, bude z toho rock and roll (teraz si už nespomeniem, ktorý blues a klasický rokec som púšťal). Späť k albumu. Nastupuje St. James Infirmary, klasika pomalého bluesovania s neodmysliteľnou nadžezlou medzihrou, rozbujačená rýchlovka Huna buna a vrchol celého albumu, neskutočná gitarová pecka Hard chargin’ woman. Deväť aj štvrť minúty sekaných tá-da bluesových rifov, ujačaného spevu, zrýchľovania a osamelého gitarového vyhrávania, aby sa Tommy mohol predviesť, táto skladba patrí do zlatého fondu rockovej hudby, aj keby o tom väčšina rockerov netušila.

Janisovské blues, džezové presahy, kompetentní hudobníci, jedna parádna skladba za druhou, čo viac si priať. Bezchybný album, ktorý sa neopočúva.

P.S.
Aby som doplnil niektoré fakty o kapele, dodám, že po odchode Tommyho Bolina sa skupina nerozpadla hneď, ale až po treťom albume, na ktorom hrala značne pozmenená zostava. Hoci chceli názov kapely súrodenci Givensovci zmeniť, nahrávacia spoločnosť bola proti. V roku 1973 sa dali dokopy s Bolinom a existuje z toho bootleg, ktorý v roku 1997 vyšiel pod názvom Live, zdá sa, že oficiálne. Zephyr existovala až do smrti Candy Givens v roku 1984, pričom v roku 1982 vydala album Heartbeat.

Okrem toho Candy a David Givensovci, Tommy Bolin a John Faris boli v období rokov 1970 – 1973 aj členmi zoskupenia The Legendary 4Nikators, kde hrali aj ďalší budúci členovia Zephyr, basák Otis Taylor a gitarista Eddie Turner.
reagovat

PaloM @ 29.11.2012 13:36:17
Tak hejkal, túto jačiacu beštiu nezvládam a nepomôže mi ani účasť obľúbeného Tommy Bolina. Ale napísal si to pekne.

hejkal @ 29.11.2012 13:48:57
Chápem, mne na rockovej hudbe vždy imponovalo, keď sa išlo na doraz a Candy rozhodne hlasivky nešetrila. Asi ma zachytila v správnom žvotnom rozpoložení, keď som bol ešte len v počiatkoch svojho zberateľstva a objavovania nových stariniek. Ale myslím, že by mi neprekážala ani keby som ju objavil dnes.

Brano @ 29.11.2012 15:45:58
V záhrade pestujem liesky a oriešky z nich mi chodia oberať veveričky.Dlho som rozmýšlal nad tým,že čím ich budem plašiť a dnes mi to došlo-je tu predsa ZEPHYR !Vreskot tej ženskej je účinnejší ako brokovnica.Hejkal, díky!

honanek @ 29.11.2012 15:54:07
Hejkal napsal dobrou recenzi,mám album ve veliké úctě,zvlášť kvůli zpěvu.

hejkal @ 29.11.2012 16:25:57
Brano - :) Odporúčam aj kapelu Catapilla a jej dva albumy, to je iné, ale rovnako účinné kvílenie. Na progboarde chýba, budem to musieť niekedy napraviť.

Honanek - to sme na tom podobne.

Petr Gratias @ 30.11.2012 09:29:57
Zdravím, Hejkale,
jsi rychlý, ale mohl jsem to předpokládat.
Spíš jsem nepředpokládal, že by na tuhle skvělou, ale zapomenutou hudební partu někdo rychle zareagoval. S Tvými postřehy se téměř cele ztotožňuji. Album jsem si koupil a také se chci rozdělit o svoje dojmy ve vlastní recenzi.
Teď mi to ale nevychází, protože za chvíli odjíždím
na koncert TEN YEARS AFTER do Kunovic a mám ještě jiné povinnosti....
Vidím, že jsi výtečně informován a přiznám se, že ve svém okolí neznám nikoho, kdo by mohl přiblížit kvalifikovaně jejich osudy.
Díky!