Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 06.12.2012

Když jsem byl poprvé na poznávacím zájezdu v Anglii, tak jsem v historickém městě Canterbury u gotické brány při vchodu do centra objevil CD shop a vida podle abecedy mě padlo do rukou tohle CD. Samozřejmě jsem Badfinger znal už léta. Počátkem sedmdesátých let se mi dostal do rukou jejich výtečný singl No Matter What / Carry On Till Tomorrow vydaný na etiketě Apple a zdařile jsem ho brousil na rockových diskotékách. Později už byl na kvalitním gramofonu nehratelný. Občas jsem sice na burzách viděl jednotlivá alba, ale nějak jsem se nemohl odhodlat je všechna kupovat pod tlakem jiné hudby a samozřejmě finančních limitů… Už několikrát jsem na Progboard napsal, že nejsem milovníkem výběrů, ale občas jsem pár výjimek udělal a Badfinger se mi zdáli jako velmi pádný důvod a tak jsem si album za necelých 10 liber koupil. Drtivá většina písní na něm se mi dodnes líbí a jsou pro mě příkladem poctivého klasického britského rocku, s říznými elektrickými kytarami, podmanivými baladami a výtečně nazpívanými vokálními party. Samozřejmě, inspirace Beatles je evidentní, ale myslím, že i oni chtěli jít vlastní cestou a občas se jim to i dařilo, i když populárnější byli více v USA než v rodné Anglii. Byli to chráněnci Beatles, pracoval pro ně Paul a George a ten navíc přizval dva z nich jako sparring-partnery na Koncert pro Bangladéš, kde hrají v jeho akustickém setu výtečné doprovody. V sedmdesátých letech se jejich hudba hodně podobala Wings, škoda, že Paul McCartney se přizpůsobil trendům osmdesátých let (Jackson, Wonder….) a tlačil hudbu více do širšího hudebního formátu s popovými námluvami… Dokázal bych si představit, že by Paul mohl mít tyhle hudebníky v nějaké restaurované podobě ve své kapele (samozřejmě bez nešťastného Pete Hama, který spáchal sebevraždu). Setkal jsem se i s názorem, že by mohli být Badfinger označeni za „Beatles sedmdesátých let“. Zdržím se nějakých závěrů…. Myslím, ale že jako kapela odvedli pořádný kus práce na poli klasického melodického rocku
(Důkladněji analyzovat všech 19 skladeb nebudu – bylo by to pro čtenáře Progboardu únavné a tak se uchýlím k akcentování těch písní, které mi nejvíc zalezly pod nehty….)

NO MATTER WHAT – tohle je opravdu derivát Beatles v tom nejlepším slova smyslu, který by určitě nedělal na takovém Rubber Soulu žádnou ostudu. Výtečně vedené vokální party v britském duchu. Jedna elektrická kytara je preparované přes Leslie box a druhá krásně zvoní. Výtečná melodická linka a šlapající rytmika jako víno. Pete Ham velký skladatelský duch. Žádné komplikace, ale přímo zasahující do posledního tónu.

DAY AFTER DAY – skladbu tak trochu harrisonovského typu. Ostatně George skladbu i produkoval. Melodická linka má příjemnou stavbu, zvonění akustických kytar doprovází klavírní party a opět výtečné vokály. Konečně slide-kytara je rovněž hodně harrisonovská, krásně se to poslouchá a přímo to roznáší pozitivní nálady a pocity. Podobnou barvou kytarových partů se potkávám v postbeatlesovském comebacku Real Love.

BABY BLUE ̶ vykazuje už výraznější nezávislost v podání a pojetí. Produkci si vzal na starost známý a zkušený Todd Rungren, sám výtečný hudebník. Hezké kytarové spojnice v napojovaných můstcích a důrazná údernost skladby v rytmické složce a taky ty sekané kytarové akordy mají tu správnou šťávu. Nahrávka zní už více „americky“, ale to vůbec nevadí. Valí se vpřed a dokáže zasáhnout do černého….

NAME OF THE GAME – stojí na úderných akustických kytarách s dobře frázovaném zpěvu. Akordy jsou čitelně přehledné a do tématu vstupuje smyčce, které dělají rozevlátou atmosféru. Otupuje to sice ostří, ale ani Badfinger nijak neodolávali baladám, ve kterých byla síla. Možná se ale mělo zůstat jenom u smyčců a odfiltrovat z aranžmá podíl dechů, ty mi sem moc nesedí, i když známý Geoff Emerick to cítil jinak…..

MAYBE TOMORROW – nahráli původně The Iveys (předobraz Badfinger) a byl to jejich velký hit. Pravděpodobně neryzejší britský počin na tomhle výběr. Ano, komerční aspekt je nezpochybnitelný a producent Tony Visconti byl především obchodník s hudbou. Je to příjemná pop-music šedesátých let vycházející z Mersey soundu, což potvrzují vokální party, ale i vystavěná melodie. Hezky se to poslouchá a vyvolává to nostalgii těch anglických uliček s cihlovými domky a upravenými parky a lyrizující smyčce, kteří to rozjemňují, i když refrén má stále hodně energie…

COME AND GET IT – tak tuhle skladbu napsal Paul McCartney. Znám ji z filmu The Magic Christian (moc děkuji, OHNOTHIMAGENE!) a mám ji natočenou jenom Paulem, který nahrál veškerou instrumentaci v r. 1969. Skladba má výtečnou stavbu, rytmickou údernost klavíru baskytarybicích a spolehlivou melodickou linku v beatlesovském duchu, bez nějakého vyčnívání kytarových nájezdů. Paráda!

ROCK OF ALL AGES – tak tohle vychází z klasického rock and rollu a jede se tady na plný plyn. Má to samozřejmě jiný sound než v padesátých letech, ale dravost zde nechybí, jak ve vokálním podání, tak v útočném klavíru a hutných basech. Kytarová mezihra má správně zaostřené podání a dodává skladbě tu správnou šťávu. Myslím, že taková Little Richard by měl z těch english boys opravdu radost. Paulova produkce zde opravdu zapracovala a kapela šlape jako hodinky.

CARRY ON TILL TOMORROW – podle mého názoru nejkrásnější věc, kterou Badfinger natočili vůbec, třebaže to byla původně B-strana singlu. Evans a Ham se zde opravdu předvedli v tom nejlepším světle. Krásné zvonivé akustické kytary, prolínané s elektrickými a především nádherně nazpívané a´ž andělsky znějící vokály. Ryze britská záležitost. Pleskavá baskytara určuje tempo a bicí se vynoří jako ze tmy a pak už skladba přechází do harmonické šíře, čemuž hodně napomáhají smyčce. Tady pracoval vedle Paulovy produkce i slavný George Martin a je to poznat!. Při poslechu mi jde mráz po těle. V mezihře jedou smyčce úderný doprovod a elektrická kytara vypálí zkreslené melodické sólo, ale zase se vracíme do podmanivé melancholie. Na tuhle píseň „utáhnete“ manželky, milenky, přítelkyně… mohu určitě doporučit, léta to fungovalo…. Druhá mezihra je něco razantnější, ale závěr je správně lyricky rozevlátý a končí v opakovaném tématu v nekonečnu. Nádhera!

MIDNIGHT CALLER – nese známky mccartneyovského rukopisu z počátku sedmdesátých let. Nebral bych to jako výtku, ale jenom konstatování. Dominuje klavír a vypravěčská interpretace za doprovodu zvonivých akustických kytar v pozadí a rázné rytmiky…. Závěr zní ale překvapivě queenovsky (!)

WITHOUT YOU – je dalším výtečným příspěvkem na albu. Slyšel jsem tuhle skladbu nejprve jako coververzi na albu Marthy a Teny Elefteriadu jako Kde se hvězdy očím ztrácejí na albu Modré království (1973), které mají jenom sběrači vinylů, digitalizováno nebylo. A už tenkrát jsem z něho cítil jistou mimořádnost…. Chvíli trvalo než jsem narazil na originál. Začátek je jaksi zatlumený a pak se otevře jasná melodická linka. Velmi dobře vystavěná! Doprovod akustické kytary jde ruku v ruce s vynikajícími vokálními party, přiznávkami elektrické kytary a klavírem. Refrén je dramaticky vystavěný a krásně graduje. Ham a Evans měli šťastnou ruku při komponování tak silné melodie. Kytarová mezihra je poněkud matnější, ale asi je to v pořádku, aby nepřebíjela atmosféru a zachovala tu celkovou impresi. Na závěr se do tématu vloží majestátní hammondky, jako od Procol Harum nebo Moody Blues…Velmi povedený kousek písničkářsky výtečného modelu se skvělým aranžmá mělo hitové ambice.
Hodnotit výběr je vždycky tak trochu ošidné, protože vlastně nabízí „to nejlepší“ co kapela nebo interpret natočili. Ale hudbou, která se na mě valila celou dobu jsem stále nadšen a přiznávám ji poctivost podání, bezprostřednost a pozitivismus. Žádné progresivní hudební výboje, ani omračující okamžiky zde nehledejte, to ale vůbec nevadí. Tahle hudba má životodárnou sílu a tak pět hvězdiček unese.

Musím konstatovat, že některé obaly alb Badfinger mají výtečný výtvarný design: Magic Christian Music, No Dice, Ass, Badfinger....
a klidně by mohly zdobit v rámu interiér.