Matouš - @ 12.12.2012 | #

Psí vojáci - legenda! Ano. Filip Topol, jistě! Nadělalo se kolem téhle kapely spoustu tanečků. A přiznejme si, že ne vždy kvůli hudební kvalitě. To, co dělalo a dělá z téhle kapely legendu, je právě všechno to ostatní: Slavná rodina, hra na prokletost, pověst, v podstatě ničím nezasloužené výjimečné postavení, protože pokud se budeme držet hudby: 1.kapela neuměla hrát. 2. Topol neuměl zpívat.

Přesto Psí vojáci v českém rybníku výjimeční jsou. Svět by s tímhle asi dobývat nemohli nikdy, ani později, ale na český rybník to stačí. Unikátní je dominace Topolova piána v doprovodu basové kytary. To jsou dva (když nepočítám Topolův zahleněný hlas) nejvýraznější nástroje alba. A je to kombinace pro Psí vojáky charakteristická, ale nepůvodní. Chlapci měli naposlouchané VDGG a měli ponětí o tom, co je punk. víc ingrediencí v raných Psích vojácích těžko hledat. Takže v Čechách ojedinělé. Ve světě obnošená vesta.

Ale když jsem tohle album slyšel poprvé, uhranulo mě, to rád přiznám. Uhranulo mě právě syrovostí projevu. Prakticky tu nelze najít žádný čistý tón, všechno je tak nějak pouličně zašpiněné a hospodsky poflusané - a je to ono! Prostě špinavej realismus z doby, kdy ještě neměl a nepotřeboval svou škatuli. Topol do piána buší, dokud nelítaj struny a necáká krev. Maximální nasazení. Topol má cit pro silnou kompozici, takže se mu občas vyloupnou docela pěkný písničkový motivy ze všeho toho chrlení (Černý sedlo, V září už nikdy netanči). Celé album začíná svůdným piánovým motivem.

Bohužel ale Topolovi často není vůbec rozumět. Texty často spíš nastavují a exhibují existenciální světabol, často předstírají hloubku tam, kde je čirá banalita. Topolův hlas nemá nejmenší pěvecké kvality, často prostě jenom všelijak bučí, oddychuje a hučí. Piáno Topol jaksi "umí", ale na albu to vypadá, že svůj nástroj naprosto neovládá. Hudební kvality kapely, pokud nějaké byly, jsou potlačeny dominancí Topola a jeho nástroje. Celkově zvukově velmi nevyrovnané - možná to mělo být nějak avantgardní, ale nějak to uklouzlo...

Přesto za poslech to stojí. Psí vojáci zkrátka patří k základům všeobecné vzdělanosti pro ty, kteří poslouchají nebo se chystají poslouchat český underground.

Osobně si myslím, že Topolů už bylo dost. Jejich dobou byla devadesátá léta, tak do jejich poloviny. Nezaznamenal jsem, že by tahle kapela někomu chyběla...

Matouš @ 13.12.2012 13:21:33 | #
Pánové, chápu Vás - ne legendy formátu PV se prostě nesahá. A tím uznávám, že moje recenze byla záměrně trošku provokativně formulovaná. Přesto si za jejím obsahem stojím.

Všechna moje zevšeobecnění jsou postavena na poslechu tohoto alba, koneckonců recenzoval jsem tohle album, nikoli celou tvorbu Psích vojáků. Snažil jsem se jen odmyslet si veškeré vlivy, které nesouvisejí s poslechem tohoto alba. V tom smyslu pro mě nebylo podstatné například to, zda kapela předtím hrála spolu deset let nebo dvě hodiny. Možná, že výsledek je takový, jaký je, právě kvůli tomu, že chtěli na placce uchovat syrový dojem ze živého hraní. Nevím. Hudbě to podle mého názoru neprospělo.

Topol se snaží svým zpěvem evokovat autentický hospodský tón se vším tím mrumláním, apod. Problémem takového podání je, že neartikuluje. V důledku toho mu často prostě není rozumět. Posluchač neví jakým jazykem k němu ten člověk mluví a co vlastně chce říct. Na koncertech to může znít patřičně. Ale chcete-li si doma poslechnout nahrávku a hodnotit zachycenou kvalitu, musíte být nutně zklamáni. A Topolovi trvalo poměrně dlouho, než se naučil artikulovat. Ale časem se to naučil. A podobně hudba: Od Nalej čistýho vína... k Brutální lyrice jsou čtyři roky. Čtyři roky dalšího živého hraní, vzájemné spolupráce, sehrávání, sžívání. Nemůžu Psím vojákům upřít posun kupředu - jak v zacházení se studiovou technikou a zvukem nástrojů, tak v celkovém sladění a Topolovi ve způsobu jakým podává co chce říct. Přesto: Co vlastně Psí vojáci říkají? Čím mohou oslovit dnes? Co je jádrem jejich poselství? Myslím, že tohle album možná plasticky vystihuje určitou atmosféru porevoluční a lehce předrevoluční doby. Ok. Tak máme tu nostalgickou dokumentární hodnotu. A co dál? Co s tím dnes?

Měli jsme tu spoustu skvělých undergroundových kapel, to ano. Ale odvážil se je někdo srovnat se soudobými undergroundovými kapelami v zahraničí? Myslím, že v osmdesátých nebo už v sedmdesátých letech raději ne. Netvrdím, že si za tu zpozdilost mohly ty kapely samy, to ne. Ale už to tak bylo a horko těžko se to srovnává teprve dnes...

Tom Waits také není bůhvíjaký pěvec. A abychom nechodili daleko, Pavel Zajíček také ne. Přesto Zajíčkovi i Waitsovi věříte! Proč? Protože to prostě mají ve svém hlasu. Nemusejí nic přidávat, nemusejí kolem toho dělat divadlo, nemusejí nic přehánět, protože to tam prostě mají. Filip Topol ne. Nebo rozhodně ne na tomto albu.

Ryback(omlouvám se, jestli komolím nick): Nevím, kdy jste s Topolem mluvil. Ale jestli jste s ním mluvil v posledních deseti až patnácti letech, ńebo v průběhu devadesátých let, těžko mohl nezaznamenat existenci VDGG a Petera Hamilla. To bych se pak skutečně musel ptát, jestli Topol není Marťanem. Chápu, že v dlouhých počátečních letech kapely opravdu vůbec nemusel vědět o VDGG a jejich sound byl daný prostě tím, že kluci neměli na plné nástrojové obsazení, apod., takže šlo v jejich případě o mimoděčný progres na domácím poli. Ale těžko mohl Topol tvrdit v průběhu devadesátých let a dál, že nezná Hammilla, aniž by byl za blba.

Přesto někdy rád tohle album poslouchám. Raději mám Leitmotiv, i když stále ještě trpí podobnými neduhy jako Nalej čistýho... K poslechu mě vedou osobní reminiscence, nostalgie. Klidně si to přiznám. Ale opravdu nevím co by mohlo Nalej čistýho... přinést někomu, kdo by to dnes slyšel poprvé.