Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 29.01.2020

Já osobně před neustálým uctíváním pomníků velikánů světového rocku (i když je pořád neposloucháme, tak je přeci všichni máme v srdci) dávám přednost prozkoumáváním neprobádaných oblastí, vědom si rizika, že ne vždy ta zpočátku neschůdná cestička povede k vysněnému cíli.

Jednou z takových neznámých veličin bylo i náhodně objevené CD Holanďanů The Gathering pojmenované Souvenirs z roku 2003, které jsem kdysi dostal darem. Kdesi hluboku v jedné z rýh v šedé kůře mozkové jsem našel zprávu o tom, že tato kapela kdysi na počátku devadesátek hrála fádní doom metal. To se pořalo měnit s příchodem famózní Anneke van Giersbergen, kterou dnes řadím mezi jednu z nejvšestranějších a nejosobitějších evropských rockových zpěvaček. Za její účasti se kapela pozvolna vymanila z metalového krunýře a počala experimentovat s elektronikou, post rockem a psychedelickými postupy. Jak jsem zpětným výzkumem vtipně zjistil, tak z tohoto tvořivého období mi nejvíce vyhovovala nahrávka, co jsem doma objevil :-) Kruh se uzavřel.

Producent z Bosny Zlaya Hadzich z amsterdamského studia s kapelou pracoval již na předchozím albu "if_then_else". Nyní přímo vstoupil do tvůrčího procesu a křehké, melancholické skladby zahalil do lehce trip rockových nálad, atmosféra potemněla a čas jako se by při poslechu občas zpomaloval. Vzdušné zkreslené kytary na pozadí post rockové vazbí, rytmickou sekci lehce dobarvily vkusně a zvuky kláves a nenásilně použité industriální ruchy. Někdy se rytmika vytratí, aniž by jste to postřehli (We Just Stopped Breathing), jindy ve skladbě dominuje (Monsters). Někdy máte pocit, že kapelu inspiroval Brendan Perry z Dead Can Dance (Broken Glass), jinde kytary vazbí skoro jako u Sonic Youth (Even The Spirits Are Afraid). V závěrečné A Life All Mine se v roli hosta objevil zpěvák z podobně stylově neuchopitelných Ulver – Trickster G. Velkou pozornost si však svým nenuceným zpěvem ukousla sama Anekke.

Závěrem : Přestože jde jen o zdatné aranžérské pohrávání si s výslednou podobou skladeb, halucinogenní songy jako celek drží tvar, nejde o desku s neujasněnou koncepcí. Jako by někdo na kmen Gathering zdatně narouboval zvukovou informaci mých oblíbených Young Gods společně s výživnou mízou trip hopových Portishead.

Pro mě jednoznačně nejlepší deska Gathering s Anekke, pominu li žánrově odlišnou, ale také velmi slušnou Mandylion. Jedenáct intimně komorních songů v elektronickém hávu mi nabídlo hluboký posluchačský zážitek. Ten můžete zakusit i vy - vnímaví návštěvníci Progboardu !