Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 12.03.2016

Ach, Steven. Poslední zhruba rok jsem v rozpoložení, kdy nemůžu prog ani slyšet. Skutečně – pusťte mi Genesis a já se vám vysměju do tváře. U Stevena Wilsona se ale tento můj náhle nabytý odpor ke všem cukrovinkám z dílen zasněných progrockových floutků rázem zlomil. A album „The Raven That Refused to Sing“ je tohoto zlomu příčinou.

„Luminol“. Wilson má cit pro skvělou melodii, kterou umí doslova vyždímat do poslední kapky. Ústřední motiv se rozvíjí, košatí, nejrůzněji se tvaruje do různých kaleidoskopických obrazců, aby se nakonec vždy vrátil do své původní podoby. Umná hra s nejrůznějšími intermezzy je jedním z poznávacích znamení Stevena Wilsona, což se v této skladbě projevuje skutečně naplno. Než se člověk naděje, celá kompozice se převrátí naruby – tempo je asi třistakrát pomalejší, do hry vstupují flétny, akustické kytary a také dvojhlasy. „Luminol“ je opravdou progrockovou suitou se vším všudy. Přitom plyne naprosto přirozeně a člověk ani nezaznamená, jakých různých podob skladba postupně nabývá. Najazzlá klavírní část, která ústí v nečekanou, čistě artrockovou gradaci je bezchybná. Když se pak vrací ústřední baskytarový motiv, úsměv na tváři je více než upřímný.

Baladická „Drive Home“ jistě také patří k nejlepším zářezům na desce. K posluchači se skrze Wilsonův hlas opět line krásná melodie, v tomto případě navíc ze všech stran lemovaná smyčci. Ze skladby čiší zvláštní klid a má až meditativní nádech. Nádherná věc, stačí jen zavřít oči.

Jazz rock! Jazz rock má každý rád. Pokud říkáte, že ne, tak lžete. Jazz rock má každý rád. A přesně v duchu tohoto ušlechtilého žánru začíná třetí track na albu, „The Holy Drinker“. Jen škoda, že u toho kapela nezůstane až do konce. Občas se motivy přelijí v hardrockovou odrhovačku, jindy zas v hymnickou progovou lahůdku... Je tu příliš změn – a je třeba říct, že změn tak nějak křečovitých, nehodících se, uchu nelahodících. Narozdíl od úvodní „Luminol“ se tady motivy střídají necitlivě a působí to, jako by Wilson jen mermomocí chtěl vyčerpat všechny nápady, co našel v šuplíku. Jsou tu vyloženě skvělé (jazzové) momenty, ale také úplně zbytečné pasáže, které snad slouží pouze k prodloužení stopáže. Škoda.

Zato „The Pin Drop“ je úžasná věc. Naprosto jednoduchá kytarová smyčka a kolik se s ní dá udělat parády... Nutno podotknout, že stejně jako v předchozích skladbách, i zde notně dotváří atmosféru vynikající (či spíše VYNIKAJÍCÍ) basová linka. V „The Pin Drop“ byl stoprocentně využit potenciál skladby, a to v pouhých pěti minutách. Je dobře, že jsme se zde tentokrát nedočkali zbytečného natahování. Střídmost nade vše!

V předposlední skladbě se opět posouváme do citlivějších, pomalejších vod. Zde se více než kdekoli jinde ukazuje, že kromě neuvěřitelných skladatelských a interpretačních schopností Wilson disponuje také textařským talentem: Eliza dear, you know there's something I should say / I never really loved you but I'll miss you anyway. Člověku se chce až plakat, s jakou citlivostí Steven svůj text posluchači vypravuje. Zní to neskutečně upřímně – Steven si nás zkrátka všechny chce omotat kolem prstu. A daří se mu to. „The Watchmaker“ je nejkouzelnější skladbou na albu, po všech stránkách se dotýká dokonalosti. Otisk Wilsonova génia.

Pak je na řadě „The Raven That Refused to Sing“ a všemu progu je konec. Začíná se meditace na vlnách něčím mírně znepokojivých melodií... Please stay with me., zpívá Steven. A já mu na to odpovídám: I will.

I will.