Wilson, Steven - The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) (2013)

Tak jsem neodolal a po přívalu kladných ohlasů na třetí sólové album Stevena Wilsona jsem si, podotýkám, že víceméně naslepo, pořídil tuto zvláštní desku. Tvorba jeho domovské kapely Porcupine Tree mě vlastně minula, a tak jsem k Wilsonovi přistupoval jako k posluchačsky naprosto neznámé personě.

A jaké tedy je album o krkavci, který nechtěl zpívat? Především velice sevřené, senzitivní a nebojím se říct až drsně melancholické. Wilson nás vpouští do svého vnitřního světa plného smutku a depresí. Jeho hudba má vlastnost v posluchači vyvolat celou řadu nálad, mezi nimiž převládají tak silné smuténky, až samotný poslech chvílemi doslova bolí. Na druhou stranu veškeré tyto deprese jsou zabaleny do natolik podmanivého hudebního hávu, že i když si po každém poslechu říkám, že tohle už si raději pouštět nebudu, tak stejně neodolám a znovu se ponořím do onoho zvláštního mixu melancholie a úžasného muzicírování. Především úvodní skladba Luminol má neskutečnou sílu a schopnost vás posadit hluboko do křesla a cítit se před tou krásou malým, až nepatrným. Podobným dojmem na mě působí i další skladby přesahující deset minut, tedy The Holy Drinker a přenádherná kompozice The Watchmaker.

Samozřejmě se tato deska nedá poslouchat kdykoliv, člověk musí mít náladu a být připraven naladit se na Stevenovu strunku. Každopádně těch šest kompozic mi otevřelo bránu do nového hudebního světa. Někdo může namítnout, že tohle všechno už tady dávno bylo, ale zde je nám to předkládáno s ohromnou mírou vkusu a hráčské virtuozity. A to určitě není málo.

reagovat

tykeww @ 06.03.2017 15:43:37
Budu si tu desku asi muset ještě jednou poslechnout... Přiznám se, že mě Steven Wilson nikdy moc neoslovil a snad při každém poslechu jsem až přemýšlel o tom, proč je mezi progrockery tak všeobecně adorovaný.

Snake @ 06.03.2017 16:13:29
Vida, zrovna dneska ráno - cestou do práce - jsem "Havrana" sjížděl. Martine, dík za pěknou recku. Tohle album si ji opravdu zaslouží...

Dovolil bych si vám doporučit DVD Drive Home, které obsahuje sugestivní animované klipy ke skladbám "Drive Home" a "The Raven That Refused To Sing", čtyři videa (ve špičkové obrazové i zvukové kvalitě) "Live in Franfurt" a dvě audio skladby v pětikanálovém mixu. Prodává se to dohromady s cédéčkem a stojí to (nebo stálo) pár korun.

Martin H @ 06.03.2017 17:55:47
To Snake: dík za tip, ty videoklipy znám, ale i zbytek může být zajímavý. Třeba si to pořídím.

horyna @ 07.03.2017 05:58:37
MartiH: ahoj, jsem rád že se deska líbí a že jsi neodolal i s recenzí. Dobře si vybavuji tvou nadělovací zprávu, viz níže😀 vždyť to už bude rok. Hrůza jak ten čas letí. Dnes už u mě havrana Steven překonal následující H. C. E., rovněž inspirativní záležitost.

Prakticky dodnes jsem patřičně nerozdýchal rozpad, nebo řekněme přátelskou pauzu Stevenovi domovské party která přišla po (zatím) posledním dvoj albu The Incident. Nějak jsem tenkrát propásl informace týkající se hlavních důvodů které vedly k tomuto kroku, ale podle dostupných informací se zdá že za vším je jeho chuť tvořit jako sólový umělec a možnost oproštění se ze zaběhaných kolejí a svazujících mantinelů kapely a příslušného stylu.
Po první, víceméně experimentálně laděné desce, jež vychází ještě za působení Porcupine Tree a druhém, svobodně dýchajícím projektu rozprostírající se na dvou cd, přichází dle mého názoru skutečné mistrovské dílo jeho kariéry (aniž bych nějak vědomě chtěl ponížit ony předchozí opusy).
Posun jiným směrem je zde nadmíru znatelný, prvky fusion vystupují na povrch na vícero místech a jsou to právě ony, zasluhující se o nadčasovost této desky.

Těkavý úvod, funkově burácející baskytara, hravé bicí s flétnovým sólem, kytara spíše jako doplněk celku, to už frčí úvodní Luminol- na dlouhou instrumentální polohu písně ve svižném tempu, se pomalu nabalují další melodické motivy. Se Stevenovým vokálem rázem přichází zklidnění a další sólový flétnový výstup unáší skladbu do neprozkoumaných teritorií. Velice citlivá klavírní melodie volně přechází do pesimistických obrazců rámující závěr skladby. Vzpomínky na melancholické písně porkupajnů vyvstávají s druhou Drive Home- emoce se derou na povrch v pravdě hloubavém refrénu jemuž dominuje nesporně originální prvek Wilsonova daru- jeho jedinečný vokál!! Záda mu kryjí vznešené klasické kytary na pozadí smyčců, ještě vstup klarinetu a nálada nepodobná albům Opeth musí zcela učarovat, po klasickém i elektrizujícím sólu se píseň loučí. Těžký jazz na nás vykukuje z The Holy Drinker- dokonalý mazec, kapela šlape na výbornou, tady superlativy nestačí, Theův saxofon dovádí jak utržený ze řetězu, sbory jsou famózní, klavírní jazzová rytmizace na pozadí skvělé souhry basa-bicí+hammond je neslýchaná, píseň strmě roste k vrcholu. Další silně emotivní kus The Pin Drop- unášejí tóny kytar, noty se volně pohybují vzduchem, cit ve Steveově hlase a vpád saxofonu vyvolává účinek podobný tornádu. The Watchmaker- úvod situovaný do 70-let, rozjezd je velice pozvolný a pomalu připravuje diváka na další a další překvapení, jedno z nich začíná nápaditými španělkami, přichází flétnový výkřik a pěkně točí skladbu do obrátek, dojde i na jazz a experimenty nasáklou futuristickou vložku. Poslední The Raven That Refused To Sing- mě sice upoutává nejméně, přesto její krásnou melodii si člověk ujít nenechá.

Nebudu konkrétně jmenovat, ale je naprosto prvořadé pochválit všechny zůčastněné hudebníky na této mimořádné záležitosti které si S.Wilson do studia pozval. Jejich ohromující vklad a hudební kvality se přičinili měrou vrchovatou na nezporných kvalitách tohoto díla.
reagovat

Martin H @ 27.04.2016 13:33:37
Zdravím, Horyno. Jelikož si tuhle desku naděluju k mým blížícím se narozeninám, tak jsem si s chutí přečetl tvou recenzi. Musím se přiznat, že desku jsem objednal bez předchozího poslechu, ale jelikož je tu na ni tolik chvály, tak si myslím, že určitě nebudu zklamán.

horyna @ 27.04.2016 15:56:43
Martin H: myslím že to bude překrásný narozeninový dárek, zklamání rozhodně nebude na pořadu tvého velkého dne, klidně můžeš přihodit první dojmy.

Martin H @ 27.04.2016 17:41:51
Horyna: To víš, že se potom ozvu a podělím se o první dojmy.

kamila @ 01.05.2016 06:35:31
Chystám si tento skvost také přikoupit do sbírky spolu s Hand.., tak uvidíme který bude na špici

horyna @ 02.05.2016 11:54:23
Poslední desku nemám ještě pořádně pod kůží, proto stále upřednostñuji tento skvost.

kamila @ 03.05.2016 19:29:33
Už je na cestě, očekávaní po přečtení dalšìch recenzí jsou veliká

horyna @ 04.05.2016 07:38:33
Tahle deska je Stevnův dokonalý majstrštyk, jsem zvědav kdy to překoná :-)

Martin H @ 16.05.2016 19:55:39
Horyna: Desku The Raven That Refused To Sing (And Other Stories)mám konečně doma, na obsáhlejší hodnocení je zatím čas, ale po pár posleších určitě nebudu lhát, když ti řeknu, že převažují většinou velice příjemné pocity, obzvláště ty flétny jsou skvělé. Zatím nelituji, že jsem do toho šel takhle poslepu.

horyna @ 16.05.2016 20:25:41
Martin H: už si vzpomínám, to byly ty narozeniny :-)
jsem si jist, že ony příjemné pocity se budou postupně rozrůstat a rozšiřovat. Když říkáš poslepu, já šel zrovna tak´(před pár dny) do Wilsonovi předešlé deseky- Grace for D. a po třech posleších, jsem absolutně uchvácen, nečekal jsmem tak silný materiál, ale to jen tak na okraj.

Ach, Steven. Poslední zhruba rok jsem v rozpoložení, kdy nemůžu prog ani slyšet. Skutečně – pusťte mi Genesis a já se vám vysměju do tváře. U Stevena Wilsona se ale tento můj náhle nabytý odpor ke všem cukrovinkám z dílen zasněných progrockových floutků rázem zlomil. A album „The Raven That Refused to Sing“ je tohoto zlomu příčinou.

„Luminol“. Wilson má cit pro skvělou melodii, kterou umí doslova vyždímat do poslední kapky. Ústřední motiv se rozvíjí, košatí, nejrůzněji se tvaruje do různých kaleidoskopických obrazců, aby se nakonec vždy vrátil do své původní podoby. Umná hra s nejrůznějšími intermezzy je jedním z poznávacích znamení Stevena Wilsona, což se v této skladbě projevuje skutečně naplno. Než se člověk naděje, celá kompozice se převrátí naruby – tempo je asi třistakrát pomalejší, do hry vstupují flétny, akustické kytary a také dvojhlasy. „Luminol“ je opravdou progrockovou suitou se vším všudy. Přitom plyne naprosto přirozeně a člověk ani nezaznamená, jakých různých podob skladba postupně nabývá. Najazzlá klavírní část, která ústí v nečekanou, čistě artrockovou gradaci je bezchybná. Když se pak vrací ústřední baskytarový motiv, úsměv na tváři je více než upřímný.

Baladická „Drive Home“ jistě také patří k nejlepším zářezům na desce. K posluchači se skrze Wilsonův hlas opět line krásná melodie, v tomto případě navíc ze všech stran lemovaná smyčci. Ze skladby čiší zvláštní klid a má až meditativní nádech. Nádherná věc, stačí jen zavřít oči.

Jazz rock! Jazz rock má každý rád. Pokud říkáte, že ne, tak lžete. Jazz rock má každý rád. A přesně v duchu tohoto ušlechtilého žánru začíná třetí track na albu, „The Holy Drinker“. Jen škoda, že u toho kapela nezůstane až do konce. Občas se motivy přelijí v hardrockovou odrhovačku, jindy zas v hymnickou progovou lahůdku... Je tu příliš změn – a je třeba říct, že změn tak nějak křečovitých, nehodících se, uchu nelahodících. Narozdíl od úvodní „Luminol“ se tady motivy střídají necitlivě a působí to, jako by Wilson jen mermomocí chtěl vyčerpat všechny nápady, co našel v šuplíku. Jsou tu vyloženě skvělé (jazzové) momenty, ale také úplně zbytečné pasáže, které snad slouží pouze k prodloužení stopáže. Škoda.

Zato „The Pin Drop“ je úžasná věc. Naprosto jednoduchá kytarová smyčka a kolik se s ní dá udělat parády... Nutno podotknout, že stejně jako v předchozích skladbách, i zde notně dotváří atmosféru vynikající (či spíše VYNIKAJÍCÍ) basová linka. V „The Pin Drop“ byl stoprocentně využit potenciál skladby, a to v pouhých pěti minutách. Je dobře, že jsme se zde tentokrát nedočkali zbytečného natahování. Střídmost nade vše!

V předposlední skladbě se opět posouváme do citlivějších, pomalejších vod. Zde se více než kdekoli jinde ukazuje, že kromě neuvěřitelných skladatelských a interpretačních schopností Wilson disponuje také textařským talentem: Eliza dear, you know there's something I should say / I never really loved you but I'll miss you anyway. Člověku se chce až plakat, s jakou citlivostí Steven svůj text posluchači vypravuje. Zní to neskutečně upřímně – Steven si nás zkrátka všechny chce omotat kolem prstu. A daří se mu to. „The Watchmaker“ je nejkouzelnější skladbou na albu, po všech stránkách se dotýká dokonalosti. Otisk Wilsonova génia.

Pak je na řadě „The Raven That Refused to Sing“ a všemu progu je konec. Začíná se meditace na vlnách něčím mírně znepokojivých melodií... Please stay with me., zpívá Steven. A já mu na to odpovídám: I will.

I will.
reagovat

alienshore @ 12.03.2016 20:28:25
skladbu The Holy Drinker definuješ ako nie veľmi atraktívnu pre tvoje ucho :-), prečo teda 5 hviezd??? ..., niežeby som niekedy neprižmúril oko, ale v tomto prípade sa jedná o dosť dlhú kompozíciu

alienshore @ 15.03.2016 09:36:19
Kristýna je posledný čas nejako skúpa na slovo, tak snáď niekedy inokedy sa dočkám odpovede :-) ...

Steven Wilson je skutočne výnimočný zjav na dnešnej hudobnej scéne.Neúnavný workoholik s nedbalým študentským imidžom je v skutočnosti veľmi hĺbavý a senzitívny človek.S témami ako sú utrpenie,smrť a príprava na ňu sa vysporadúva veľmi decentne dôstojne a ľudsky.S náročnými spoločensko-etickými témami prišiel ešte ako líder skupiny Porcupine Tree,ale až vo svojej sólovej tvorbe dokázal túto problematiku,ktorej sa drvivá väčšina ľudí zámerne vyhýba,odhaliť až na kosť.

Na predošlom dvojalbume Grace For Drowning sa Steve vyrovnáva so smrťou otca.Stárnutie a príprava na smrť rezonujú aj na tejto nahrávke.Hneď na úvod je tu Luminol,všetko valcujúca basgitara v kontraste s ňou jemná flautička,zborové vokály a už sa to nezadržateľne valí.Prekvapivý euforický moment nastane keď zrazu vystúpi mohutná mellotronová stena.Akoby sa rozostúpilo nebo a oko prozreteľnosti svojím teplým pohľadom láskavo spočinulo na vyprahnutej krajine.Úžasne oslobodzujúci a povznášajúci moment,ktorý mení ľudskú dušu na svätyňu.Clivá a nostalgická Drive Home,ktorú strieda drsnejšia a dramatickejšia skladba The Holy Drinker.Najradšej však mám epickú lahôdku s názvom The Watchmaker.Na úvod genesisovské déja vu- dvanásťstrunovka a gabrielovský spev.Zimomriavky spoľahlivo naskakujú,striedavo ma oblieva studený pot a horúci.Skladba sa potom rozvinie akoby do šírky takmer objímajúc horizont.Titulná skladba o havranovi ktorý odmietol spievať je o samote a opustenosti na sklonku života.Aj keď som dvojmetrový stokilový chlap,životom už dostatočne vyfackaný a zocelený,tak táto skladba aj s videoklipom ma dostali do kolien.Za slzy sa nehanbím.Steven dokázal do necelých desiatich minút vtesnať akoby všetko utrpenie ľudstva a ten batoh bolesti je veľmi veľmi ťažký.Táto skladba je emocionálne cunami a keď vás zastihne nepripravených tak vás zmetie ako fukušimskú atómku.

Steven Wilson je všestranný talent obrovských rozmerov.To docení až história.Zatiaľ čo prevažná väčšina súčasnej hudobnej produkcie sa len tak ledabolo kĺže po povrchu v snahe vyžmýkať čo najviac financií z momentálneho komerčného úspechu,Steven zaťal svoj krompáč poriadne hlboko.Jeho tvorba je dostatočne osviežujúca a obohacujúca pre poslucháčov túžiacich po náročnej sofistikovanej hudbe,ktorá sa nezunuje ani za mesiac ,ani za rok.
reagovat

Progjar @ 25.06.2015 12:08:12
Brano, nádherná recenzia, hneď som si to pustil. V hudbe sme rovnaká krvná skupina, nech sa ti darí!
A za chlapské slzy sa netreba hanbiť, ja tiež veľa vecí počúvam najradšej sám. Lebo žena sa hneď nevypytuje, že čo mám s očami! Muž s veľkým srdcom vie aj plakať. Ostatní s veľkým ---- klátia sprosté baby.

Petr87 @ 25.06.2015 13:16:58
Ahoj Brano, výborná recenze!
A za ty slzy se vůbec nestyd' - já když jsem ten klip zhlédl poprvé, tak ty pocity byly úplně stejné, možná ještě silnější...
Pro mne naprosto fantastická deska - Steven je umělec par excellence.
Díky za recku!

Brano @ 25.06.2015 15:00:34
Chlapi,ďakujem.Som dojatý.

Snake @ 26.06.2015 07:12:05
Jediné - aspoň zatím - sólové album Stevena Wilsona, které jsem si koupil a jsem s ním navýsost spokojený. Prog rocková "komplikovanost" krásně se tu snoubí s vytříbenými melodiemi a všechno je to navíc umocněno křišťálově čistým zvukem. Skladby jsou velmi vyrovnané a těžko hledat jednoznačného favorita a tak přiznám, že jediná která mi moc nesedí, je nejkratší The Pin Drop.

Samostatnou kapitolou je grafická úprava bookletu cd a dojemné animované klipy ke skladbám Drive Home a The Raven That Refused To Sing.

Váhám mezi čtyřkou a pětkou, ale za zvuk, grafiku a koneckonců i klipy to nakonec bude za plný počet. Brano, dík za pěknou recenzi !

Brano @ 26.06.2015 08:20:45
Snake,ďakujem za tvoj názor.Môžem Ti odporučiť od Wilsona ešte jeho dvojalbum Grace for Drowning(2011).Je to sila!

Snake @ 26.06.2015 08:33:48
Brano, já o něm už několikrát uvažoval, ale nakonec dostalo přednost vždycky něco jiného. Dneska jsem ovlivněný havraním krákoráním projížděl nabídky eshopů, dá se to koupit docela levně. Přihodil bych ještě "Hand.Canot.Erase." a možná CD+DVD "Drive Home". Samosebou hlavně kvůli těm klipům. Po dovolené se definitivně rozhodnu.

Kdysi velmi zaujala první dvě alba skupiny, která nese netradiční název, Porcupine Tree a zjistil jsem, že maník jménem S. Wilson má i velice solidní sólovou tvorbu. Album Raven bylo první, které se mně dostalo do sestavy a musím říct, že jej považuju za naprostou špičku. Šest vynikajících, jak je stále nazývám, art rockových kompozic, jedna lepší než druhá. Už úvodní Luminol je skvělá, ale nejraději mám téměř 12 minut dlouhou skladbu The watchmaker, to je zkrátka super skladba. Už se těším na letošní páně Wilsonovou novinku, ale pochybuju, že Ravena to překoná. 5/5
reagovat

Brano @ 01.05.2015 10:08:24
Tiež si myslím,že Ravena už ťažko niečo prekoná,je to absolútna špička,zlatý fond.Tiež mám najradšej skladbu The Watchmaker,hlavne tá prvá časť mi silno pripomína Genesis s Gabrielom.Dík za recenziu a pripomenutie,dnes si havrana pustím.

Steven Wilson je britský kytarista, zpěvák, výborný skladatel a člen stejně výborných Porcupine Tree...
Musím napsat, že jeho sólová tvorba je mi ještě o něco bližší, než tvorba jeho domovské kapely...a tohle album osobně považuji ze všech jeho sólových počinů, za vůbec nejlepší...
Vzpomínám si, že ho dokonce někde, už nevím kde, označil nějaký mozkový mutant za odporného a neposlouchatelného plagiátora, a namyšleného onanistu...tohle mě opravdu tehdy dostalo do vrtule...
Ano, v jeho hudbě jsou opravdu někdy více, někdy méně patrné vlivy některých artrockových interpretů ze 70.let...ale označit ho za odporného plagiátora a onanistu?!
Kdybych tak věděl, kde bydlíš ty "Yntelygente" a měl tak po ruce kontakt do Rudého domu v KLDR, kde bydlí ten odpornej, otylej bambusák Kim Jong Úd, tak bych mu okamžitě brnknul a doporučil, aby ti poslal do domu expres rekomando jednu z těch vyřazených, Sovětských raket, které ještě nestačily dorazit do sběrných surovin...

Jinak tohle album je opravdu od začátku do konce, neskutečná bašta...
Všechny kompozice jsou strhující, některé až neskutečně emotivní...
Zde bych vypíchnul hlavně smutnou Drive Home...a ten videoklip, co k ní byl vytvořen...so sad...a to ani nemluvím o klipu k titulní The Raven That Refused to Sing...tohle je jednoznačně jeden z nejsmutnějších videoklipů, co jsem kdy viděl...úplný vodopád emocí a ano, v mém případě i slz...jo, asi jsem měkota, ale pokud jste tenhle klip už viděli, nebo teprve uvidíte, tak mě možná pochopíte...tohle je podle mě skutečné umění...
Jinak co závěrem...pokud jste tuhle desku někteří ještě neslyšeli, tak to, prosím, zkuste co nejdříve napravit...neprohloubíte...

Tady se jedná o skutečný klenot moderního progresivního rocku a musel bych se potom nechat nejspíš vyšetřit, kdybych tomu měl dát méně, než pět hvězd...
reagovat

tykeww @ 18.01.2014 13:24:30
Tohle album mě opravdu příjemně překvapilo, jsem rád, že se tvé další recenzování otočilo tímto směrem :)

THE RAVEN THAT REFUSED TO SING.

Čo majú spoločné kapely ako Yes, Genesis, Jethro Tull, Pink Floyd alebo King Crimson? Určite sa všetkým vybaví odpoveď - progresívny rock. Ale nie len to. Všetky tieto kapely ovplyvnili Stevena Wilsona, zakladateľa a lídra úspešnej kapely Porcupine Tree. A na jeho treťom sólovom počine je to počuť viac ako kedykoľvek predtým. Donedávna som o Stevenovi ani len nepočul. Moje uši zamestnávali viac staršie albumy, najnovšie som objavil The Mahavishnu Orchestra. Pri listovaní v jednom nemenovanom rockovom časopise som objavil zmienku o tomto albume. Viac ako samotné mená a vznik ma zaujal práve obal. Čímsi ma upútal, ťažko povedať čím, možno preto, že podobný zjav mesiaca mám zafixovaný odnepamäti. Veľké čierne oči a otvorené ústa na šedom kruhu. Tento album som si po prečítaní nadšených recenzentov stiahol a neľutujem.

Úvodná Luminol ma dostala hneď v úvodných dvoch minútach na kolená. Basová linka ako keby vypadla z repertoáru Chrisa Squirea, hnev zmätených gitár, krásny melotron...a tu sa zrazu pridá nečakaná priečna flauta. Som uchvátený a počúvam ďalej. Po štyroch intenzívnych minútach, ktoré môžem priradiť k tomu najlepšiemu čo som za posledné roky počul, prichádza kľud a jemné zvonenie Wilsonovej gitary. Prichádza spev a jemné vokály. Kapela odohrá pár veršov v doprovode melotronu, známeho z nahrávok neskorších Beatles alebo Rolling Stones. Jemné motívy na klávesy s "ta-dá" vokálmi mi zase pripomínajú Yes, páči sa mi, že sa gitarista neschovával a priamo vyznal svoje inšpirácie. Chvíľková pauza a zrazu - BUM! Prichádza smršť, kapela hrá temné, ale krásne melódie, ktoré vo mne miestami evokujú postapokalyptické vízie. Kapela sa s klavírom vracia k úvodnému motívu, Guthrie Govan vytasí brilantné sólo a je tu koniec. Nádherná dvanásťminútová kompozícia ma presvedčila že si album vypočujem celý, aj keby ma mal nudiť. To sa však nestalo.
Prichádza Drive Home, jemná skladba s výnimočným postavením na celom albume. Úvodný rytmus vo mne evokuje jemnejšie momenty Opeth a Akerfeldtove vplyvy cítim možno pre jeho nie dávnu spoluprácu s Wilsonom. Zlom prichádza v momente, kedy akustická gitara zahrá s efektom podobným skladbe Hey You od Pink Floyd. Neskutočné sólo, ktoré je asi najlepším na celom albume zahrá znovu Govan. Kapela sa utíši a prichádza ďalšia dlhšia kompozícia, a to The Holy Drinker, ktorú drží priam "lordovský" organový motív. Ten sa po úvodných minútach, ktoré sú v znamení kapelnej improvizácie rozvinie už aj so spevom. Pre túto skladbu sú typické časté zmeny v rytmoch, niekde sa hrá na štyri, niekde na šesť alebo na päť. V sóle si mohutný Hammond krásne doberá jemnú flautu. Prichádza útlm, skladba pokračuje jemným klepaním na činel. To však ešte ani netuším, že vzápätí zareve skreslený kláves, no a to sa znovu rozbehne celá kapela ktorá bez akéhokoľvek varovania končí.
The Pin Drop po troch vynikajúcich skladbách pôsobí mierne nevýrazne, no keď si ju pár krát zopakujete, zamilujete si ju tiež. Dychový hráč Theo Travis si tu zahrá krásne saxofónové sólo. Ďalšia The Watchmaker už však priemerná určite nie je. Berie si všetko, čo ponúkajú známe klasické opusy ako The Cinema Show, Supper's Ready alebo Shine On You Crazy Diamond, ktorých podobnosť tu určite neprehliadnete. Po akustickom úvode prichádza 6/8 flautovo-gitarové sólo (tu si všimnite v harmonickom slede podobnosť s koncom prvej časti Shine On Your Crazy Diamond, kde hrá Dick Parry sólo na saxofón). Kapela sa znovu vracia až po sólovom vstupe Stevena Wilsona, ktorého spev doprevádza klavír. Tu sa zase objavujú vplyvy Rush, výrazná je miestami najmä basa. Zase prichádza kapelná explózia a je tu ohromný koniec ďalšieho dvanásťminútového eposu. No a potom prichádza nádherný a jemný zlatý klinec albumu, titulná skladba The Raven that Refused to Sing. Klavír pokladá akordy len tak, ledabolo. Spev kapelníka priam hladí na duši, a keď prichádza spev "havrana" (talkbox), zhŕňam svoje postrehy nad celým albumom a príde mi ako veľká poklona všetkým vplyvom Stevena Wilsona. Posledný krát sa pridá kapela, znovu v 6/8 tempe. Klavír tu dominuje a takisto sa s nami ako jediný nástroj lúči hlavnou témou skladby, párom čarokrásnych harmónií.

Niekomu možno príde nesympatické, keď sú v nových skladbách zjavné vplyvy legendárnych kapiel. Ja si však s radosťou púšťam tento album už dobrý týždeň raz za deň a tie vplyvy nevnímam ako nejaké kopírovanie. Steven Wilson dokázal rozvinúť tieto motívy do ešte krajšej podoby ako sa to darilo kapelám pred štyridsiatimi rokmi. 5/5

P.S.: Skúste si aj Vy niekedy porovnať obal so skutočným mesiacom. :)
reagovat

Kristýna @ 28.03.2013 16:07:10
Pěkně napsaná recenze. Také jsem ráda, že se i v současnosti ještě tvoří kvalitní muzika, která je sice nápadně podobná zmíněným legendám na poli progrocku, ale stejně tak v ní můžeme slyšet i moderní prvky.

Zvláštní náhoda, také mě v jednom jednom hud. časopisu zaujala recenze na toto album a plánovala jsem jeho poslech. A ejhe, Moony je zase o krok napřed.

Mohyla @ 28.03.2013 16:18:53
Páči sa mi aj CD, aj recenzia!

moonySK @ 28.03.2013 16:24:32
Ďakujem a album jednoznačne odporúčam, raz sa určite zaradí sa medzi klenoty progrocku.

PaloM @ 28.03.2013 19:59:13
moonySK: objektívne vravím - dobrý príspevok !

Petr87 @ 30.03.2013 15:48:04
Hezká recenze. Tohle je moje druhá deska od Stevena Wilsona co jsem si pořídil, tedy pokud budu počítat i společný projekt s Mikaelem Åkerfeldtem STORM CORROSION a musím se připojit s chválou. Bomba od začátku do konce, album narvané emocemi a skutečným muzikantským umem...
Jsem hrdý na to, že mám tohle album ve sbírce.

Progresívny mág Steven Wilson sa so svojim tretím štúdiovým zápisom dostal na zoznam najočakávanejších progresívnych albumov. Obklopil sa prvotriednymi hudobníkmi z oblasti jazz/fusion a aj na základe toho má tento produkt zaujímavé vyžarovanie. Steven Wilson v čisto prog-rockovej hudbe povedal viac menej všetko a tak sa snaží inšpirovať aj inými žánrami, čo je v prospech jeho samého. Nechýbajú tu jeho typické náladotvorné plochy, avšak práve prvky jazz/fusion posúvajú jeho hudobný výraz do iných sfér. Album má ťažko popísateľnú atmosféru, ale nie je to veselá hudba. Cítiť tu smútok a ťažké pocity. Wilson vie spevom skvelo vystihnúť svoje vnútorné pochody. Tento album je zhluk melancholických emócií obalený do prog/fusion muziky.

Komplexnosť je cítiť v každom tóne a hneď našľapaný úvod v Luminol to plne dokazuje. Šikovná basa dáva skladbe potrebný švih a máme tu prvotriedny prog-fusion ako na tanieri. Keď sa ozve Wilson so svojim hlasom v pomalšej rytmike začínam mať asi zhruba predstavu o čom bude celý album. Kompozícia má silnú inštrumentálnu formu, ktorá sa prelína vo fusion prvkoch a melanchólii. Jedna z najkrajších skladieb Drive Home je pomalým skvostom s peknou melódiou. Je tu cítiť jeho melancholické pocity, ktoré podáva svojim osobitým štýlom s primerane oduševnenou hudbou. Nemá veľmi význam tu rozpitvávať zvuk a hudobné výkony, všetko je tu na správnom mieste. Zaujímavý vklad do hudby dáva Theo Travis so svojim saxofónom a flautou, ktoré pridávajú hudbe na expresivite. Dobrým príkladom nápaditosti a skladateľskej zručnosti je The Holy Drinker. Desaťminútová dĺžka tejto skladby otvára priestor pre fusion rytmy a progresívne hranie sa s náladami. The Pin Drop patrí medzi tie menej prístupné skladby vďaka ťažšej melódii a hučiacim klávesom v pozadí. Za zmienku tu stojí skvelé gitarové sólo. Spočiatku oddychovo pôsobí The Watchmaker, ale to sa zmení a skladba predkladá zaujímavú melódiu a pomalšie hudobné rozjímanie nad krásnymi vokálmi. Koniec je však oveľa drsnejší a jemnú melodiku nahradí ťažká melanchólia spolu s nabitou rytmikou. Titulná skladba The Raven That Refused To Sing končí tak ako sa na Stevena Wilsona patrí. Začiatok tvorí klavír a Wilsonov emocionálny spev, druhá polovica songu je nádherná v podobe orchestrálnych aranžmánoch a precítenom hudobnom podaní.

Cestu k tomuto albumu som si hľadal dlhšie. Nie je to v žiadnom prípade hudba na prvé počutie a jej poňatie je výrazovo náročnejšie. Je tu množstvo zákutí a nálad, ktoré je potrebné vstrebať. Steven Wilson sa tu trochu posunul aj ako skladateľ a je zaujímavé sledovať jeho napredovanie, niet divu že je nazývaný géniom progresívnej hudby. Koketéria s jazz/fusion už bola na predošlom skvelom počine Grace For Drowning. Album The Raven That Refused To Sing (And Other Stories) ponúka zaujímavú exkurziu do progresívnej muziky. Po melodickej stránke sa tu zase až tak veľa nezmenilo. V diskografii tohto umelca sa bude tento výtvor vynímať veľmi žiarivo po rokoch.

reagovat

dolycentrum @ 24.01.2013 19:55:08
...k Wilsonovi mam zvlastny vztah...fascinuje ma jeho muzikantske ego a uzasna hudobna variabilita.Nasiel som si k nemu cestu pomerne klukato prostrednictvom projektu Blackfield.Mam vsetky tri albumy a bol som na koncert,ktory zanechal na mne uzasny dojem.Porcupine Tree ani netreba spominat,ze maju pevne miesto v mojom archive ako aj jeho solo Insurgentes...Inac ma na svedomi toho pozehnane.Je to hudobny workoholik.Vdaka za skvelu recenziu.Inspirujuca...

vmagistr @ 24.01.2013 22:12:04
Je zlehka komické, když v recenzi napíšeš: "Cestu k tomuto albumu som si hľadal dlhšie." a on zatím ještě oficiálně nevyšel :)

Steven Wilson je umělec, kterému se rozhodně hodlám podívat na zoubek. Bylo by tohle album pro začátek to pravé, nebo byste mi doporučili poohlédnout se někde jinde?

alienshore @ 25.01.2013 18:25:12
dolycentrum vďaka za tvoju pozitívnu reakciu, ja som sa dostal K Wilsonovi klasickým spôsobom s jeho Porcupine Tree a albumom Fear Of A Blank Planet, ale nie všetky jeho výtvory mi sedia a nemám ešte ani jeho postranné projekty napočúvané ....

vmagistr samozrejme nemal som na mysli obdobie pol roka :-) ... , odporúčať je ťažké lebo Steven Wilson je dosť špecifický umelec a každý má nejaké tie svoje obľúbené veci .... z Porcupine Tree mne osobne sedia staršie The Sky Moves Sideways a Signify a z tých novších skvelý Fear Of A Blank Planet, pozri sa napr. aj na jeho sólový album Grace For Drowing, ktorý je taký jeho profilový album a ponúka na ploche 2CD asi všetko podstatné od neho ....

Tomáš Rojt @ 27.01.2013 10:15:54
Také jsem se dostal k Steve Wilsonovi přes PORCUPINE TREE, konrétně přes " Fear of a blank planet", pak následovali ostatní alba PT, projeky BLACKFIELD a jeho sólová alba. Zajímavý je také projekt NO MAN. Těřko radit čím začít. SW obsáhl téměř všechny směry moderní rokové muziky a pro každý si zřídil svojí kapelu a co se nevešlo ani tam, tak vydává sólově. BLACKFIELD je asi nejpřístupnější, i kydž trochu tíhne k popu, to ale v tomto případě vůbec nevadí. pro mě jako rockera je to velmi příjemná a intelingentní muzika.
Jsem zvědavý na novou desku.

Mohyla @ 02.03.2013 19:00:42
Pripájam sa ku kladnému hodnoteniu albumu. Steven má obrovský talent, ktorý preukazuje nielen tu, ale aj v Porcupine Tree.

PaloM @ 02.03.2013 18:57:44
Dnes som neodolal a spolu s úplne novým CD Jimi Hendrixa som objednal 2CD Grace for Drowning a 1CD recenzovaný album. Kým o Hendrixovom géniu nemám žiadne pochybnosti, doteraz som nevyriešil súkromnú hádanku o Wilsonovi: je to génius alebo dokonalý marketingový hráč ? Je geniálny alebo sa naučil tak skladať, aby ho ľudia kupovali ? Skúste na moju provokáciu nájsť rozumnú odpoveď. Deň urážlivých končí...

alienshore @ 02.03.2013 19:08:01
Palo ja som si konkrétne tento album nekúpil lebo mi pocitovo úplne nesedí ... , namiesto toho som zainvestoval do nového albumu Riverside, keď už Wilson tak asi len 2CD Grace For Drowning, myslím si že Steven Wilson je génius ale nie všetko čo stvorí je zároveň aj geniálne :-) ....