Reakce na recenzi:

horyna - @ 27.04.2016

Prakticky dodnes jsem patřičně nerozdýchal rozpad, nebo řekněme přátelskou pauzu Stevenovi domovské party která přišla po (zatím) posledním dvoj albu The Incident. Nějak jsem tenkrát propásl informace týkající se hlavních důvodů které vedly k tomuto kroku, ale podle dostupných informací se zdá že za vším je jeho chuť tvořit jako sólový umělec a možnost oproštění se ze zaběhaných kolejí a svazujících mantinelů kapely a příslušného stylu.
Po první, víceméně experimentálně laděné desce, jež vychází ještě za působení Porcupine Tree a druhém, svobodně dýchajícím projektu rozprostírající se na dvou cd, přichází dle mého názoru skutečné mistrovské dílo jeho kariéry (aniž bych nějak vědomě chtěl ponížit ony předchozí opusy).
Posun jiným směrem je zde nadmíru znatelný, prvky fusion vystupují na povrch na vícero místech a jsou to právě ony, zasluhující se o nadčasovost této desky.

Těkavý úvod, funkově burácející baskytara, hravé bicí s flétnovým sólem, kytara spíše jako doplněk celku, to už frčí úvodní Luminol- na dlouhou instrumentální polohu písně ve svižném tempu, se pomalu nabalují další melodické motivy. Se Stevenovým vokálem rázem přichází zklidnění a další sólový flétnový výstup unáší skladbu do neprozkoumaných teritorií. Velice citlivá klavírní melodie volně přechází do pesimistických obrazců rámující závěr skladby. Vzpomínky na melancholické písně porkupajnů vyvstávají s druhou Drive Home- emoce se derou na povrch v pravdě hloubavém refrénu jemuž dominuje nesporně originální prvek Wilsonova daru- jeho jedinečný vokál!! Záda mu kryjí vznešené klasické kytary na pozadí smyčců, ještě vstup klarinetu a nálada nepodobná albům Opeth musí zcela učarovat, po klasickém i elektrizujícím sólu se píseň loučí. Těžký jazz na nás vykukuje z The Holy Drinker- dokonalý mazec, kapela šlape na výbornou, tady superlativy nestačí, Theův saxofon dovádí jak utržený ze řetězu, sbory jsou famózní, klavírní jazzová rytmizace na pozadí skvělé souhry basa-bicí+hammond je neslýchaná, píseň strmě roste k vrcholu. Další silně emotivní kus The Pin Drop- unášejí tóny kytar, noty se volně pohybují vzduchem, cit ve Steveově hlase a vpád saxofonu vyvolává účinek podobný tornádu. The Watchmaker- úvod situovaný do 70-let, rozjezd je velice pozvolný a pomalu připravuje diváka na další a další překvapení, jedno z nich začíná nápaditými španělkami, přichází flétnový výkřik a pěkně točí skladbu do obrátek, dojde i na jazz a experimenty nasáklou futuristickou vložku. Poslední The Raven That Refused To Sing- mě sice upoutává nejméně, přesto její krásnou melodii si člověk ujít nenechá.

Nebudu konkrétně jmenovat, ale je naprosto prvořadé pochválit všechny zůčastněné hudebníky na této mimořádné záležitosti které si S.Wilson do studia pozval. Jejich ohromující vklad a hudební kvality se přičinili měrou vrchovatou na nezporných kvalitách tohoto díla.