Reakce na recenzi:

Danny - @ 08.02.2013

Tribal Tech hráli v aktuálním složení už třetí sezónu a sehranost byla na kapele znát, stejně jako radost ze společného muzicírování. Do tvůrčího procesu se navíc zapojoval celý soubor, což je u podobných projektů - z hlediska stylové rozmanitosti a kompoziční vyváženosti - důležitá věc.

"Stella by Starlight" a lehounký modální jazz, téměř průsvitný. Všeobecný klid je ale jen předstíraný a bez varování se na vás vyvalí "Stella by Infra-Red High Particle Neutron Beam", strhující skladba s temným nepravidelným riffem a jednoznačným pulsem. Neklidný motiv prostupující napříč celou skladbou se navíc neustále lehce proměňuje, rytmicky se rozpíná i zatahuje, mění tónové složení. Tvůrčí postup, který se v "čistém" rocku zpravidla neděje. Jeden z vrcholů alba a taky jedna z nejlepších věcí kapely vůbec. Její délku přes šest minut vnímat nebudete.
Funk jazz a na dvojce "Nite Club", skladba je zpočátku téměř děravá, nikdo nehraje v ploše, ozývají se jen sekané akordické přiznávky. V sólech se postupně vystřídá celá čtveřice, Covington se představí spíš v podobě dílčích brejků, Willis svůj krátký prostor vyplnil širokým riffováním, Henderson po něm začíná nesměle a zdánlivě z ničeho, jen lehce dokresluje hudbu, která jakoby se chvílemi jen apaticky vypařovala do prostoru. Kytary je ale stále víc a víc, postupně narůstá a melodii nabírá stále více zeširoka. Kinsey volí podobný postup, své melodie ještě podmazává harmonickými kaňkami a společně s kapelou stupňuje tlak až ke stopce a náhlému ztišení. Do finále pak skladbu donese Hendersonova kytara, která hraje tentokrát trhaně a záměrně melodicky nesouvisle. Pokud je předchozí skladba vystavěna na principu velkoplošného komponování, "Nite Club" stojí na nápaditosti improvizací.

"Speak" nabídne spoustu drobných, rychle a přesně zahraných figur a motivů, bicí jsou méně nápadné, o to víc z rytmiky trčí sólující Willis. Opět tu máme přiznávkové škubání doprovodných akordů a také silnou nosnou figuru v roli ústředního motivu, od které se v podobě částeček odrážejí drobné vyhrávky.
Dramatická "Worlds Waiting" pracuje s kontrasty, vyrůstá z nenápadného a neprokresleného tématu, rytmika je maximálně odlehčená a kytarový můstek skladbu dovede k energickému gestu a pěkné harmonické klenbě. Následné ztišení je výrazné a působivé, do ospalého poklidu vstupují jen měkké zvuky syntezátoru a vytvářejí křehké náznaky melodií, kytarový nádech je silnější, ale velice melodický, každý tón má své opodstatnění. Skladba vygraduje repeticí první vystupňované pasáže. Nádherná věc.
"Susie's Dingsbums" a Kirk Covington hraje shuffle, máme tu plnokrevný jazz, baskytara typicky neúnavně běhá po chromatických hadech, kytara i výrazný klavír hrají modálně a nectí žádný harmonický záchytný bod. Tvrdou změnu pak kapela nachystala na poslední úsek skladby, do kterého vpadne s rockovým zvukem, ostrým kytarovým sólem a unisono hrou kytary a kláves. Tady člověku dojde, že se může dočkat úplně všeho...

"Jakarta" je volně plynoucí zvuková hříčka s klouzavou baskytarou a zvláštně tíživou atmosférou, hlavní melodická opora využívá na dotvoření nálady pentatoniku, pětitónovou stupnici, která má své kořeny v asijských škálách. I syntezátorové zvuky simulují barvy nástrojů tohoto koutu světa.
"Hole In The Head" začíná bubenickým sólem, postupně se přidává celá kapela, nad basovými údery zní nervní struktury, hudba se stále dokola ztišuje a zesiluje, rockové figury vstupují do jazzového všetečného bloumání, které je blízko bebopu, Covington hraje off beat (rytmus "bez pravidel"), Hendersonovy melodie kloužou jak po ledě, stejně si vede Kinsey, který navíc volí rejstřík Fender piana, baskytara se může uběhat. Vše dobarvují stálé změny dynamiky (chvíli jsme s baskytarou na hranici ticha), za horizont skladbu nese Willis vzrušeným baskytarovým sólem, do kterého na konci vpluje celá kapela. Uběhlo dvanáct minut života.

Na hranici mezi rockem, funkem a jazzem nás nasměruje skladba "Foreign Affairs" s dalšími dynamickými hrátkami. Melodii si tady nástroje předávají, sólo postupuje bez hranic mezi nástroji. Rytmus je hybný a rázný, kolem něho obíhají silné riffy. Další skvělá věc.
A "Premonition" je opravdovou předtuchou, zlým tušením: akordické rány otevírají úskočnou strukturu, do které co chvíli vstupuje podivný motiv v klávesách, možná výsměch, možná vztyčený prst. Scott Henderson ukáže, že umí hrát opravdu velmi rychle, ale hlavně u něj člověk obdivuje široké melodicko-harmonické myšlení. Klobouk dolů.
Titulní "Reality Check" album uzavírá. Těkavý riff stojí nad vzrušenou, ale nikam nespěchající basou, Covington hraje metličkami a je hodně vzadu, skladba skončí dřív, než se rozkoukáte.

Skvělé album.