Reakce na recenzi:

horyna - @ 23.06.2019

Tak tohle je má nejoblíbenější deska od Presto Ballet. Netvrdím, že musí být nutně jejich vlajkovou lodí, ale já ji slyšel už kdysi jako první a tak nějak nejvíc mě přirostla k srdci. Vrcholným dílem mnoha jejich fans bude nejspíš už navždy kotouč Relic Of The Modern World, vybroušený k naprosté dokonalosti, jenže... Právě na The Lost... pěje můj favorit Scott Albright v top formě a jednotlivé kompozice jsou naprosto brilantně aranžované. Obvyklý časový rozvrh co skladba, to optimálně okolo deseti minut délky je přitomen i tady, a analogová "obsese" v nahrávání desek P. B. Kurdta Vanderhoofa, vnáší do písní velmi přívětivý, hřejivý element, díky němuž je zvuk jednotlivých nástrojů separovaný a jasně čitelný. Sedmero kompozice je nápady doslova nadupáno a tempo a nálady se mění tak často, jak to jen struktura písně umožňuje. Určitá svázanost hudebních témat brání rozstříštěnosti desky, čímž i hodinová nahrávka drží pěkně pospolu a uteče, ani nevíte jak. Španělky a akustiky často střídají své elektrické protějšky, ke slovu se dostávají také klávesy a mellotron, čímž je dynamika nahrávky roztažená na velkém prostoru a o lahodné atmosférické momenty není nouze-viz poslední perla Haze.


Vzpomínám si jako by to bylo včera, co jsme se s kolegou Pegase před koncertem Stevena Wilsona v Bratislavě o této skupině spolu bavili. Jestli se nemýlím, i on má tuhle kapelu velmi rád a na čele pelotonu pro změnu vnímá desku následující-Invisible Places. Ve vzájemné konfrontaci o Presto Ballet jsme se podivovali faktu, že tato patnáct let a se šesticí nahrávek fungující kapela, v jejímž středu je navíc osoba v hudebních kruzích takřka kultovní, zůstává pro našince stále jaksi stranou zájmu, možná dokonce velkou neznámou. A překvapivé je vše o to víc, když svou tvorbou reprodukuje muziku velmi podobnou (ne plagiátorskou!) souborům v našem okolí oblíbeným, uznávaným a ceněným. Ano, kořeny Presto Ballet vedou od souborů jako jsou Styx (k těm mají zřejmě nejblíže), Magnum, maličko Kansas a hlavně Yes. Právě od Squireho družiny si kluci oblékají kabátce složené ze spletitých rytmů, melodií a vyhrávek, na které roubují vzdušné, ne pro-Yesovsky složité klávesové ornamenty po vzoru Styx. A nad vší tou epikou, melancholií a skladatelsko-hráčským štukatérstvím drží tep života emočně působivý hlas Scotta Albrighta. Navrch si přičtěte zajímavý název alba, fantastický cover desky a Vanderhoofovu kytarovou ekvilibristiku a rázem dostanete skutečně zajímavé moderní progresivní dílo ctící kořeny i vývoj žánru samotného.