Reakce na recenzi:

Kristýna - @ 19.06.2013

Prostorem se právě začíná linout hudba, u které se dá klidně meditovat. Citlivě vystavěné klávesové plochy jsou protkané rozloženými akordy a kytarovými tématy, jež ukazují neoddiskutovalné skladatelské schopnosti Jana Gajdici. Motivy se mění, ale koncept zůstává stále stejný. Hudba nádherně vyjadřuje děj celého opusu, který pravděpodobně popisuje proměnu člověka (dospívání?) a jeho snahu stát se někým jiným, jak koneckonců sami můžeme slyšet... Žádné ohrané klišé, ale vskutku originální ztvárnění zajímavého konceptu. Dramatické zvraty, kde se mění tempo a hudebníci exhibují se svými sóly, střídá refrén a opět silně melodické zpívané pasáže. Robert Hejduk a Jan Gajdica pak překvapí s malým disharmonickým motivem, který rozvíjí až do mírně gradující synťákové plochy. Pak příchází typické „stá – á – á – át...“ a tklivě znějící kytarové sólo, jež v mnohém připomíná Davida Gilmoura. Piano jemně nastiňuje další část, pak se přidá i akustická kytara a ženský vokál. Každá stopa má v nahrávce nezaměnitelné místo, což má za následek to, že vše šlape jako hodinky a nic nikde „nevyčnívá”. Meditativní nálada se vrací a opět můžeme být svědky dalšího zvratu. Vlastně několika zvratů. David Tobiasz se svým hlasem vpluje do skladby a prezentuje velmi kvalitní text, stejně tak dále kouzlí i se svými kytarovými vyhrávkami. Baskytara hraje skvěle poutavé linky, občas dosti komplikované, ale vždy tvoří bezproblémovou rytmickou oporu. Vracíme se k ústřednímu motivu a přes perfektně zvládnutou unisonovou gradaci opět slyšíme ty – pro někoho možná až patetické – citlivé kytarové tóny, jež si pak vezme „na milost” Robert Hejduk se svými klávesami, aby načal „nový den a nový čas”. Davidovi výborně všichni sekundují s výtečně proaranžovanými party. Následuje další kytarové sólo, za které by se ani Steve Howe nemusel stydět. Konec. Již první skladba představuje naprostý vrchol alba a můj pocit, že těch 20 minut je ukrutně málo, jen tak nemizí... Toto je zkrátka hudba, která mě baví. Od začátku až do konce. Ještě že se Jeseter neohlíží na nějaké „hitové ambice”, které skladba bezesporu má, protože to by asi následoval „ořez” celého opusu na tři minuty. A to by si nikdo nepřál... Dlužno říci, že Proměna za své kouzlo vděčí mimo jiné také pečlivě vystavěným vokálům.
A je to tu. Začíná V zahradách stromů. Oproti Proměně citelně méně komplikovaná skladba, ale i tak velmi působivá – vícehlasy dělají své. Rozvleklejší tempo přidává pocit „vzdušnosti”... a hned se to, chlapci, rozhodli změnit. Exploze všech možných – pro někoho možná opět trochu patetických, pro mě však vůbec – motivů, které se různě přelívají a tvoří sugestivní, umělecky bohatý obraz. Jak to V zahradách stromů začalo, tak to i skončilo... za zvuku akustické kytary. Ovšem svěřené tomu správnému člověku.
Dramatické piano otevírá V baru Tam na předměstí a společně s baskytarou navozuje výbornou atmosféru. Každý tón je promyšlený, má přesně stanovené místo. Bicí Lukáše Krejčího pak výborně pomáhají s vytažením důrazů. Nyní se ve skladbě dostáváme dál, k explozi klávesových a kytarových vyhrávek, které společně žijí v bezchybné syntéze. Zkrátka si rozumí. Piano a David citlivě vykreslují sloku, aby se pak mohli přidat další instrumentalisté. Tato skladba mi velmi připomíná brněnské Synkopy a Blue Effect, už jen těmi neskutečně propracovanými zvraty, které má „na svědomí” Jan Gajdica s kytarou a Robert schovaný za klapkami svých klaviatur. Refrén se pak nese ve zvukově nabaleném duchu, kdy je výsledný sound opravdu hutný.
Následující skladbě Milovník života pak velmi přidaly houslové party Daniela Tlolky, jež se do Jeseteří hudby neobyčejně hodí. Text je – a že to není překvapivé – opět kvalitní, a domnívám se, že i nějaké ty metafory by se tam mohly najít. Nicméně se jedná o další nesmírně kvalitní kousek na albu, kde jsou docela čiré aranže a člověk se může zaposlouchat, do čeho zrovna chce. Milovník života byl první ze dvou bonusových tracků, přestože si myslím, že alespoň ten by se do koncepce alba svým vyjádřením ještě vešel. Pokud jde o zachování klasické „vinylové” stopáže, tak tomu pak rozumím.
Šepot, jehož sdělení jsem nikdy nijak nezkoumala, to se přiznám rovnou, otevírá 2. bonus – skladbu s názvem Homunkulus. Temný úvod předznamenává jistý obrat, jenž mi zvláštním způsobem připomíná ranou tvorbu jistého seskupení jménem Emerson, Lake & Palmer. Náhoda? Možná. Pak se hudba ovšem přeorientuje v až hard rockový kousek, kde jsme sice klasicky opět v „těžším” rytmu, ale kytary tu ... prostě riffují. Klávesy pak zajímavým způsobem „předělují” skladbu v progresivní změť nápadů. Zajímavá kompozice, říkám si. Na jednu stranu přímočarý chytlavý refrén, na stranu druhou pak posluchačsky náročná prostřední část. Patrně to byl záměr. Jinak si to vysvětlit neumím.

Toto byl prosím Jeseter a jejich Proměna. Co k tomu říct... Když dáte dohromady výtečné muzikanty s výtečnými schopnostmi, výtečným vkusem a výtečnou vlastní tvorbou, nemůže vzniknout nic jiného než výtečné album.
Narozdíl od spřátelené skupiny Kazachstán, Jeseter si v sobě nese více z moravských Synkop. Myslím, že Oldřichu Veselému by se toto album velice líbilo. I když se tady Jan Gajdica se svou kytarou objevuje více než často, v lecčems mi Proměna přecijen připomíná jedno z nejlepších československých art rockových děl, Sluneční hodiny. To už ale nechám na posouzení jiných.

Závěrem chci říct, že tak pěkně stylizovaný digipack už jsem dlouho neviděla. Snad jen u minimalistických Kazachů.

Výborná deska!