hejkal - @ 23.09.2023 | #

Potom, ako sa z írskeho dupáku Jig-a-Jig stal hit (7. miesto v britskom rebríčku), nastalo pre skupinu East Of Eden ťažké obdobie. Huslista a dychár Dave Arbus na seba stiahol pozornosť (jeho husle znejú napríklad v hite The Who – Baba O’Riley), čo sa nepáčilo zvyšku osadenstva a zakrátko sa všetci porúčali. Arbus preto zložil úplne novú zostavu, ktorá sa napokon ustálila na štvoricu. Spoluhráčmi mu boli Jim Roche (gitara), David Jack (spev, gitara, basa) a Jeff Allen (bicie). V tomto zložení nahrali a vydali album East Of Eden, ktorý vyšiel v júni 1971.

Kým sa k nemu dostanem, dovoľte mi krátku exkurziu po ďalších osudoch skupiny. V novembri 1971 vydala aj ďalší album New Leaf, ale neúspech napokon vyhnal zo skupiny samotného Arbusa. Od roka 1973 popri neustálych zmenách zostavy nehral v skupine žiadny zakladajúci člen. Kapela vydávala neúspešné albumy a rozpadla sa v roku 1978. Arbus obnovil jej činnosť v rokoch 1997-2005 a nakrátko aj v roku 2011. Ale to je už iný príbeh.

Album East Of Eden prekvapí jazzovo orientovaných fanúšikov hneď v úvode. Wonderful Feeling je značne priamočiara, troška funky rytmizovaná bluesrocková nádielka. Hardrocková balada Goodbye potvrdí podozrenie, že kapela definitívne opustila progresívne worldmusic-jazzové vody a hrá to na tvrdšie publikum. Mojim favoritom je zaujímavá spevná hardrocková nálož Crazy Daisy. Arbus vie, ako používať dychy v žánri, ktorému veru nesvedčia. A v nastúpenom trende sa odvíja aj zvyšok albumu, nuž, či už je to kolísavá Here Comes The Day, jazzrockovo podkreslené Take What You Need a No Time. Druhá menovaná je vskutku pestrá, majestátna a mohutná masa, za ktorú by sa nehanbili ani majstri z Colossea. Na záver je tu ešte brutálne nabudená skladba To Mrs. V, pri ktorej by som si vedel predstaviť, že bude trvať večne. 

Vynikajúca hardrocková nádielka na albume East Of Eden ma baví. Zapojenie huslí i dychov je prekvapivo funkčné, neprečnievajúce. Veľa takýchto albumov nepoznám (na pery sa mi derú holandskí borci z Machine). Rozhodne stojí za hriech!

jiří schwarz @ 25.09.2023 00:45:59 | #
Jen k „business“ věcem: jo, album East of Eden (EOE) je na YouTube, ale pro mě nedostupné na Spotify (s předplatným Premium), na rozdíl od prvních 2 alb. A omlouvám se za řešení těchhle „technikálií“ na platformě konkrétního alba skupiny, kam to z hlediska hodnocených alb vlastně nepatří - mě osobně řešení těchhle věcí vždy otravuje, když se vyskytne, neboť s muzikou, o kterou tu jde, to má máloco společného.
K albu jako takovému: Tady kdosi (asi Hejkal) použil srovnání East Of Eden s Jethro Tull: ano, jistě se nabízí. To čaro je flétnička v obou kapelách (Hejkal si pamatuje housličky, ale ty hrají u EOE mnohem menší roli). Flétnička trochu „jurodivá“, jak psal o JT Jirka Černý, tady umělečtější, jemnější, hádám asi hráčsky náročnější. Obě kapely začínaly v podobné době. V r. 1969 JT vydali 2. LP Stand Up, a EOE prvotinu Mercator Projected. V tomto roce u mě vyhrává EOE, album neskutečné barvami, a celkovým „uměleckým nábojem“. V r. 1971 už Aqualung od JT jednoznačně převálcovává 3. LP EOE. Album East Of Eden je stále velmi pěkné, ale těch krásných nástrojových přediv a překvapivých zvukových (nástrojových) kombinací, které posadí na zadek, tady oproti Mercatorově projekci dost ubylo, ačkoli jsou tu stále v dostatečné kvantitě, aby byl pocit blaha. Asi v Crazy Daisy, závěrečném kytarovém sólu, podpořeném nezvykle hranou baskytarou, jsem chrochtal blahem nejvíc. Přesto 5* této desce dát neumím (u mě 9/10), dost tomu nahrává i poněkud průměrný zpěvák, jistě ne špatný, zde David Jack (zatímco na Mercatorovi zpíval Geoff Nicholson, jemnější, náladovější, byť neuměl ty „zastřenější“ polohy, které v rocku miluju, a které na Mercatorovi trochu chyběly), ale přece jen dost průměrný - není ani Gillan, ani Daltrey, ani Plant – ti by se k téhle super muzice hodili, možná by stačil i ten Nicholson.