Ryback - @ 24.06.2017 | #

Mám rád RIO kapely, které nezní jako x tá kopie Franka Zappy (i když furt se mi bude Frank do téhle recenze plést). Moc jich není, nebo abych byl upřímný, zase tolik jich neznám. Ale Residents k nim rozhodně patří. Dokáží vám v jedné skladbě promíchat underground třeba s popem a to ještě tak, jak to nikdo jiný neumí/nedělá. Jejich např. zodpovědná koketerie (sakra to je ale protimluv) s elektronikou na albech The 12 days of Brumalia (2004) a The Bunny boy (2008) je oblastí, ke které se třeba Zappa moc nepřiblížil. Na druhou stranu zůstává nezodpověditelnou otázkou, kam by se chameleon Zappa hudebně posunul, kdyby se dožil 21. století.
Podobné otázky si kladu i u Milese Davise. Jak ten by určitě dokázal najít zalíbení v trance/housové scéně, podobně jako ho našel Mejla Hlavsa nebo Iva Bittová!

Demons dance alone. Démoni tančí osamoceni. Trochu děsivý název a neméně děsivý obal alba. Obojí ale zbytečně vystraší. Pokud se chcete bát, pusťte si opravdu temné, hororově ponuré, psychedelické (?) album Lonely Teenager z roku 2011, další z nemnoha alb (ne-li z jediných), kterému bych dal 5 hvězdiček…
Demons dance alone. Rok 2002. Inspirováno mimo jiné nešťastným 11. zářím 2001… Ponechávám stranou otázku, jak to vlastně ve skutečnosti bylo, protože otázka zůstává otázkou… minimálně pro mě.
Residents ani na tomto albu úplně neztratí svůj trademark, to, co je charakterizuje: ironizování hudebních stylů včetně různých hudebních výpůjček, zvukové hraní s hlasy, Podivnost, experimentování s noisem i ambientem… a zase Podivnost (Residents mají na svém kontě např. koncepční album o cirkusovém klaunovi závislém na sexu)…Pro někoho šílená a neposlouchatelná, pro někoho geniální. Já? Já si vybírám a ne každý bonbón Residents mi chutná. Ovšem to není případ tohoto alba.
Album se dokonce dá označit za koncepční. Krátké skladby jsou rozdělené do třech, pomyslných i konkrétních, oddílů: ztráta, popření a konečné přijetí…

Ale tady je velké Ale: převládá tu řada písní s pevnou konvenční strukturou. Vzhledem k inspiraci přišli Residents nakonec s výsledkem, který… i je samotné možná překvapil. Řada skladeb je totiž citlivých, až šansonově smutných. Např. skladba The Weatherman nebo Caring, křehká a melancholická Honey bear - ironický text vůbec nekoresponduje s krásnou melodií: proč i tady?? – „Once I ate much more than I could swallow“, ústřední skladba uzavírající album Demons dance alone… Skladbu The car thief zpívanou ženským hlasem bych si klidně dokázal představit na albu kapely Renaissance…. No prostě slyšíme něco, co možná nikdy předtím ani potom na svých albech Residents nenabídli. Víc skladeb je navíc zpívaných příjemně znějícím ženským hlasem, např. hostující Molly Harvey.

O Zappovi se psalo, že dokázal napsat intelektuální věci blížící se třeba Stravinskému, ale nikdy nedokázal napsat tak jednoduše citlivou píseň, jako je třeba Lennonova Imagine. Residents na tomto albu ukázali svou lidskou tvář, dokázali, že nejsou jen potrhlými experimentujícími podivíny libujícími si v kraftwerkové, odcizující anonymitě. Že dokážou být Igorem Stravinským i Johnem Lennonem… Ale přitom vlastně stále sami sebou.

Judith @ 07.11.2022 12:55:07 | #
Ještě doplním (pořád mi to album nedá), že u Mickeyho je nejděsivější to, jak tátu omlouvá: prostě uklouzl, ujel - a možná to vážně byla nehoda, to je otevřené i pro posluchače - určitě pro mě brzo přijde, chci, aby přišel... jeden malinký (ani ne tříminutový) střípek do mozaiky v části Popření. To, jak prostě nejde pobrat, že by to někdo opravdu mohl udělat, a schválně... Nebo krásná, jemná, něžná The Car Thief - zase je tam nějaká zrada důvěry, a pak ta dlouhá, dlouhá, dlouhá pasáž o tom, jak se bolest prolíná s plameny (chvílemi je to jakoby z pohledu toho auta, které někdo zapálil ze zhrzenosti a pomsty), tohle muselo po 11. září hodně rezonovat.
A celé je to vystavěné z drobností, takové věci, které se dějí v New Yorku - bezdomovec, který se utěšuje, jak by mu vlastně bylo prima, jenom kdyby jeho kabát měl límec, kdyby našel dobrý flek na žebrání, kdyby jeho kámoš (myš v ponožce) byl ještě naživu, kdyby tak měl na snídani, kdyby býval nepřišel o tu druhou nohu... Ale i bizarní čtyřdílná sága o jazyku - nebo někom, komu takhle říkají -, který je miláčkem žen a každou poměrně záhy přežije... Kruté, divné a nepochopitelné věci. Vlastně je to skvělé album do dnešních dnů. Když umění nehraje na efekt a necucá si z prstu "silné příběhy", ale svým způsobem podává věci, které se dějí, existují, je v tom něco úlevného.