Danny - @ 04.03.2019 | #

Klasická hudba si časem hledání, které nikam nevedlo, prošla v různých obdobích 20. století. Tady se objevily trendy jako aleatorika, sónická hudba, dodekafonie atd. Jednotícím prvkem byla snaha najít nové cesty pro hudbu, a to mnohdy za cenu hudby samotné. Nic kloudného z toho nebylo, ale k tomuto zjištění vedla poměrně dlouhá cesta. Těžko si představit, že by zrovna k tomuto hudebnímu období fanoušci nadšeně směřovali. Naopak, oblast klasické hudby tady utrpěla velké ztráty a trvalo řadu let, než se z ran, které si sama způsobila, alespoň částečně zotavila. V podobném duchu pak pokračovala řada kapel mimo rámec klasické hudby,

Jsem přesvědčený, že hudební experiment má smysl pouze tehdy, pokud přinese zajímavou a překvapivou hudbu. Pokud je ale na jeho konci těžko přístupný a vlastně zcela nehudební tvar, pak nemá smysl. A tak je to i v případě tohoto alba. I po opakovaném poslechu nevidím žádný důvod se k albu vracet, vlastně ho ani nedoporučuju. Já vím, že je těžké najít hranici mezi geniálním, zcela novým přístupem k hudebním strukturám a umanutou prázdnotou, tady jsem si ale docela jistý, že v případě odmítnutí těch podivně pojatých sónických ploch svět vůbec o nic nepřijde. Opravdu jistý.

Danny @ 07.03.2019 18:34:00 | #
"V tomto případě je hudební vzdělání Dannyho či umění hry na hudební nástroj yngwieho3 spíše kontraproduktivní, protože posuzovat kvalitu hudby podle určitých kriterií, či podle svých dovedností je dle mého úplně zcestné."

Tak tohle zaklínadlo už tu dlouho nebylo. Jak jsi přišel na to, že hudbu posloucháme a posuzujeme tebou popsaným způsobem? Jeden z bývalých pisatelů pro progboard kdysi děkoval svým rodičům za to, že ho nedali do základní umělecké školy (v reakci na některé mé názory), protože hudební vzdělání je podle něho při poslechu hudby na škodu. Ano, to je zcestné. Jak by jakékoli vzdělání mohlo být při realizaci souvisejících činností na škodu? Hudbu vždycky budeme posuzovat podle "určitých" kritérií, od toho existuje hudební věda, muzikologie a na individuální úrovni zkušenost, schopnost emocionálního prožitku, který jednotlivé hudební složky vyvolávají (a mohou být u každého jiné), poslechová erudice atd. Stejně tak si nedokážu představit, že by muzikant poslouchal hudbu podle svých dovedností a ještě ho tyto dovednosti a jejich úroveň negativně při poslechu ovlivňovaly. Ve škole jsme na seminářích v rámci dějin hudby, skladby a já nevím čeho ještě poslouchali hudbu ze všech hudebních dějin, včetně všech směrů 20. století, rozepisovali jsme na zápočet partitury a postupně si na všechny ty superneobvyklé hudební postupy zvykli tak, že jsme po čase byli schopni poslouchat úplně cokoli a nepřišlo nám to zvláštní. Současně to ale neznamená, že se mi líbí úplně cokoli - i když je vzhledem k tomu drilu div, že tomu tak není. Hudební vzdělání ti dveře do hudebního světa o trochu víc pootevře a nechá tě nahlédnout do možností, které hudba má.

Hudebně jsem vyrostl spíš na alternativní scéně, zajímají mě menšinové a okrajové hudební proudy, mám rád, když mě hudba dokáže překvapit a přinese mi v sobě něco osobitého, autonomního a není vytvářena podle jasných stylových šablon a "domluvených" postupů. Nejsem typický fanoušek progu, myslím si, že by se ta scéna z podstaty měla jmenovat jinak, protože moc progresivní není a mnoho kapel tvoří právě podle "domluvených" postupů. Čest výjimkám. Do debat kolem reprezentantů této scény se zapojuju opravdu jen minimálně, protože bych byl pro výstrahu popraven. K tomu poslouchám i různou jinou hudbu, ale zase jen tu, která splňuje výše popsané požadavky - od Värttinä, přes Stinga, Ivu Bittovou po Einstürzende Neubauten.

Nemám plošně problém se Swans, mám problém s tímto albem. Něco se mi od Swans líbí víc, něco méně, něco vůbec, není to ale problém scény, je to problém jednotlivých titulů. Jako v každé jiné stylové oblasti tu vznikají alba různé kvality a bylo by slepé a snobské adorovat všechno bez rozdílu a bez schopnosti rozlišovat. Nebavíme se tu o rafinovaných hudebních strukturách Philipa Glasse, Steva Reicha a podobných, kteří v detailech hledají kontrast a z drobných vzorů vytvářejí impozantní plochy, ani o tebou jmenovaných průkopnících nových hudebních postupů a přístupů, jako jsou Pixies, Sonic Youth, The Prodigy či Young Gods (s žádným z těchto jmen nemám sebemenší problém, poslední dvě kapely mají pro mě osobní význam, to je ale opět jiné pískoviště), měli bychom ale přijmout fakt, že co je v hudbě ryze nové neznamená automaticky dobré a avantgardní, i když je obtížné a velmi individuální rozlišovat mezi hudbou průkopnickou a jen nesrozumitelnou. A je taky mylné klasifikovat hudební konstrukce podle míry avantgardního rozměru, protože neplatí, že je-li hudba dostatečně jiná, pak je dobrá. To přitom vůbec nesouvisí s tím, že jsou okrajové žánry pro hudbu důležité, fungují jako její laboratoř i jako stimul vývoje.