Danny - @ 04.03.2019 | #

Klasická hudba si časem hledání, které nikam nevedlo, prošla v různých obdobích 20. století. Tady se objevily trendy jako aleatorika, sónická hudba, dodekafonie atd. Jednotícím prvkem byla snaha najít nové cesty pro hudbu, a to mnohdy za cenu hudby samotné. Nic kloudného z toho nebylo, ale k tomuto zjištění vedla poměrně dlouhá cesta. Těžko si představit, že by zrovna k tomuto hudebnímu období fanoušci nadšeně směřovali. Naopak, oblast klasické hudby tady utrpěla velké ztráty a trvalo řadu let, než se z ran, které si sama způsobila, alespoň částečně zotavila. V podobném duchu pak pokračovala řada kapel mimo rámec klasické hudby,

Jsem přesvědčený, že hudební experiment má smysl pouze tehdy, pokud přinese zajímavou a překvapivou hudbu. Pokud je ale na jeho konci těžko přístupný a vlastně zcela nehudební tvar, pak nemá smysl. A tak je to i v případě tohoto alba. I po opakovaném poslechu nevidím žádný důvod se k albu vracet, vlastně ho ani nedoporučuju. Já vím, že je těžké najít hranici mezi geniálním, zcela novým přístupem k hudebním strukturám a umanutou prázdnotou, tady jsem si ale docela jistý, že v případě odmítnutí těch podivně pojatých sónických ploch svět vůbec o nic nepřijde. Opravdu jistý.

Voytus @ 10.06.2023 13:42:49 | #
Tak já si tady také něco odložím: Před asi deseti dvanácti lety jsem někde na netu četl nějaký report z koncertu Swans v ČR. Psalo se tam něco o intenzivním a extatickém výkonu skupiny, takže jsem samozřejmě zavětřil a zapátral. A jak tak nějak mám ve zvyku, vzal jsem to s nimi od začátku. To, co se na mě vyvalilo, mělo k extázi i intenzitě daleko. Teda, posuzováno hlasitostí, tak ten hluk musel být při nahrávání značně intenzivní. Extatické? Ani omylem. Čekání na konec? Obrovské. Počet doposlouchaných "skladeb" do konce? Že se vůbec ptáte. S dalšími alby se to moc nezlepšilo - jasně, bylo tam i pár desek se španělkou, zpěvem a dokonce melodiemi, fajn, ale to je dost málo. Totiž, podobné umělecké skvosty jsme tvořili na zkušebně, když jsme začínali. Když jsme si po pár pivkách a jointech prohodili nástroje a prostě jen tak blbli a dělali bordel. Ale ani v nejdivočejších snech by nás nenapadlo to nahrávat (i když, možná nějaký takový jam někde na kazetě existuje, nahrávali jsme docela dost zkoušek) nebo to dokonce vydávat. Sloužilo to jen k upuštění páry pár nevybouřených puberťáků.

Ale jistě to ve mě nějaké pocity zanechávalo. Nejprve pocit totální prázdnoty v té absenci nápadů - jako vážně, ubít posluchače zrovna na téhle desce 12 minutami monotónního rytmu a "táda" na basovku nepovažuji za hudební nápad, pokud tam někomu nedám prostor (Ok, on pak do toho Gira začne něco křičet). A pak se začal dostavovat neodbytný pocit dát někomu přes držku (a to jsem proti jakémukoli násilí). Neodbytný pocit dát přes držku Michaelu Girovi nejen za tuhle "tvorbu", ale také, protože jsem se dočetl, že "Gira was also notably confrontational with the audience, such as stepping on people's fingers resting on the stage, pulling people's hair and, notably, physically assaulting anyone caught in the crowd headbanging, something Gira detested." Jako vážně? Takhle se chovám k lidem, kteří zaplatí za můj koncert? Kteří si pravděpodobně kupují mé desky, a tak podobně? A navrch jeho kniha Konzument, z níž se mi chtělo zvracet, a kterou jsem nedočetl (podobně má fyzická schránka chtěla reagovat u Trierova Antikrista, ale ustál jsem to). Já nemám problém s experimentální hudbou typu Faust nebo Can a takový. Zrovna bubeník Can Lieberzeit je fakt hustej groovař a Fausti jsou vtipní. Humor v hudbě je fajn, násilí ne. Snad jen veřejná kastrace Michaela Giry se jeví jako dobrý nápad (haha, drsný, násilný humor - tak jo, plácnu na sebe, že komiksy Maxe Cannona Red Meat mám hodně rád :-D)