Reakce na recenzi:

Jarouš - @ 16.01.2016

K napsání recenze mne přiměl koncert DP 28. října letošního roku v Plzni. Z nedostatku času jsem ji tehdy nedokončil, a tak se k ní teď vracím. Několik skladeb z tohoto zatím posledního řadového alba zaznělo i tam. Deska je potvrzením skvělé muzikantské formy současné sestavy. Celé album zní příjemně, svěže, má pěkný zvuk a jsou zde i silné skladby. Obdivuhodný je výkon Iana Gillana, kterému to stále skvěle zpívá. Vynikající je i Steve Morse a pochopitelně i geniální rytmická dvojka Glover & Paice. Hlavním tahounem je však Don Airey, který ovládá hammondky s podobnou virtuozitou jako jeho předchůdce Jon Lord na těch nejslavnějších deskách ze 70. let. Album produkoval Bob Ezrin, který spolupracoval s veličinami jako Pink Floyd, Alice Cooper nebo Peter Gabriel. Velkým plusem „Now What ?!“ je, že se kapela nesnaží vracet do dob, kdy tvořila špičku hardrockové progrese, ale naopak je jakýmsi završením a pomyslnou rekapitulací jejich tvorby za posledních dvaceti let. Na kvalitu a význam alb jako byly "In Rock", "Machine Head" nebo "Burn", již dosáhnout nemohou a tak působí dojmem, že si hrají sobě i posluchačům „jen“ pro radost. Přesto rozhodně nenudí a občas i v mezích umírněného pokroku překvapí. Rozhodně to není kousek jenom pro kompletaci sbírky.
„A co teď?“.
Podíváme se na zoubek jednotlivým skladbám.

Úvodní "A Simple Song" opravdu vypadá jako „jednoduchá píseň“ se všemi známými párplovskými atributy. Začátek je klidný, melancholický až nostalgický s poklidnou kytarou, Paiceovými činely, s nenápadnými klávesami v pozadí a tichým Gillanovým hlasem. Nabízí se vzpomínka na atmosféru legendárního alba In Rock. Klid netrvá dlouho a po breaku na bicí se naplno rozjede mašina Deep Purple: přesný hodinový strojek rytmiky, harmonická a melodická stěna hammondek a kytary, a uprostřed toho pan zpěvák; stejně jako na jejich koncertě.

Následující "Weirdistan" nepřináší nic přelomového, ale to již asi od DP ani nechceme a neočekáváme. Klasický sound s lehce arabskými motivy a krásnými sóly Steve Morse a Dona Aireyho.

Skvostný temný začátek "Out of Hand" s kostelním zvonem a smyčci překvapí a evokuje ranné Black Sabbath. Záhy se však dočkáme typického DP modelu; není to nic nového pod sluncem, ale také nic, co by nudilo.

"Hell to Pay" je asi nejtypičtější párplovskou peckou jako ze starých dobrých sedmdesátek: řízné kytarové riffy, nápaditý refrén s excelentním vokálem a nechybí ani sólo na hammondky.

"Body Line" začíná sólovými bicími, přidává se svěží lehce funky kytara, klávesy a zpěv. Z DP pořád vyzařuje živelná rocková radost a nespoutanost, a dokazují, že stále mají co říci.

"Above and Beyond": dunící basa, hammondky jako od Lorda. Jemu je také tato skladba, spolu s „Uncommon Man“, věnována. Příjemná téměř art rocková balada.
„You draw back your curtain - A wavy goodbye - Lift up your arms - And look up to the sky“
„Zatáhl´s oponu - máváš sbohem - zdvíháš ruce - a hledíš vzhůru do nebe“

"Blood from a Stone" začíná bluesově elektrickým pianem a procítěným zpěvem. Vzdáleně se zde ozývají Doors. Tato poloha se střídá s důraznější pasáží se zapojením celé kapely a kytarovým sólem. Závěr patří krátké tečce na hammondky.

"Uncommon Man" je druhá ze skladeb věnovaných Jonu Lordovi.
„But the man - Is still alive - Oh, oh, oh - It’s good to be king“
Tichý a nostalgický začátek tak trochu v pink floydovském duchu pomalu přechází v typický zvuk DP s vlivy klasické hudby (objeví se slovní a hudební vtípek - citace pasáže z "Fanfare For The Common Man").

"Après Vous" je další skladbou připomínající staré dobré DP. Řízný nekompromisní hard rock, ale s malým překvapením. Ve chvíli, kdy logicky očekáváme nástup kytarového sóla, tak nepřichází, ale nastupují hammondky a smyčce. Za doprovodu kláves se krátké kytarové sólo objeví až na konci skladby.

"All the Time in the World" je jemná, klidná rocková balada z rodiny těch, které by neměly chybět na žádném správném hardrockovém albu. Gillan zpívá uvolněně a kapela ho decentně podbarvuje.

"Vincent Price" je pocta legendárnímu hororovému herci, který zemřel v roku 1993 ve věku 82 let. Na chrámově znějící klávesové intro a sbor navazuje tvrdý zvuk kapely, kde má hlavní slovo Morseho kytara, a to jak v beglajtech spolu s Gloverovou basou, tak v nádherně vystavěném sólu. Důstojná tečka za albem.

"It'll Be Me (bonus track na special edition) je klasická rokenrolová pecka, kde zaujme akustický klavír v pozadí a hravost pánů rockerů.

Tak to je vše.
„A co teď?“.
Je leden 2016 a objevují se zprávy, že DP chystají nové album. Pokud bude alespoň tak dobré jako toto, máme se na co těšit.