Petr Gratias - @ 24.01.2012 | #

Dlouho se mě do recenze monstrózního dvojalbového projektu The Wall nechtělo. Jak už jsem napsal jinde Pink Floyd jsou moje krevní skupina, nicméně u tohohle alba jsem přece jenom objektivně řečeno v rozpacích. Těch důvodů je víc. Začal bych třeba tím, že velikášství, nadutost a umělecká panovačnost Rogera Waterse nabyla koncem sedmdesátých let takových rozměrů. Že se to vymklo kontrole a tak se zpětnou platností vytýkám Davidu Gilmourovi a Nicku Masonovi, že vůbec mohli dopustit, aby Waters vyštval z kapely Richarda Wrighta, nedílnou součást tohohle legendárního kvartetu. Waters nenávidí války, generály, diktátory a sám se diktátorem stal…. Jak britsky typické. O Watersových mimořádných autorských schopnostech nijak nepochybuji a to že se stal hlavním tahounem kapely také nechci zpochybňovat, přesto se mě zdá divné, že nazval Gilmoura, Masona a zejména Wrighta lenochy a pohrozil, že když Wright neodejde, tak vydá The Wall jako sólový projekt…..
Zcela nechutně Waters pak na tiskové konferenci poznamenal, že chtěl vyměnit i Davida Gilmoura za Snowyho Whitea – protože na rozdíl od Gilmoura, „nehraje s chybami, je naladěn a přestal mít o hudbu zájem“. Tohle velkohubé britské chvástání mě odpudilo….
Vzrušující a tematicky podmanivé téma obžaloby britského školského systému se mi dodnes zdá jako velmi silný argument a základ k tomu, vytvořit silný nosný projekt. Možná Yes, Genesis a Emerson Lake And Palmer (i když ti už skončili o rok dříve) čekali na nosné téma a Waters ho odvážně nastolil.
Při poslechu dvojalba zjišťuji, že je zde spousta zajímavé a podnětně zahrané, zazpívané a zaranžované hudby, ale vliv Boba Ezrina na albu se výrazně vtlačuje do konceptu alba a tak některé skladby znějí hodně popově a podbízivě a můj pohled mi říká, že mělo vzniknout jedno album, zbavené diskotékových vycpávek a rytmických pochodových záležitostí, které pinkfloydovské téma zbytečně rozmělnily. Na albu postrádám hledačství Atom Heart Mother, Meddle, výrazný umělecký koncept nedostižného The Dark Side Of The Moon, stejně jako Wish You Were Here a společenské satiry Animals. Sborové zpěvy ve spojení s členskou základnou mi připadá místy ne operní (jako na The Dark Side Of The Moon), ale bohužel operetní. Opakování motivu Another Brick In The Wall je místy nesnesitelné, stejně jako patetičnost, která je nezdravě prodchnutá celým albem v jakémsi velikášsky nezdravém pojetí.
Samozřejmě, že zde byla snaha hrát jinak a vymyslet něco netypického, ale někdy míň znamená víc a třebaže na albu bylo odvedené hodně náročné a nekonečně dlouhé práce, přesto se s polovinou alba dodnes nedovedu vyrovnat. Záměr parodizovat, zesměšňovat a ironizovat školský systém a popichovat Margareth Thatcherovou (to byla Watersova specialita) je zdravě provokativní, ale to pojetí se podle mého názoru vymklo kontrole a dodnes se přistihuji u toho, že se nemohu dočkat, až některé skladby budou za mnou. Kdyby Watersovi, Gilmourovi, Wrightovi a Masonovi kolem Ummagummy a Atom Heart Mother někdo nabídl ke zpracování podobná hudební koncept, jako představitelé londýnského undergroundu by se asi ušklíbli…..
Hey You, Confortambly Numb, Run Like Hell, Mother, Goodbye Blue Sky, One Of My Turns, Goodbye Cruel World, In The Flesh?, The Thin Ice, Another Brick In The Wall, Part 1… považuji za silné a kvalitní skladby, ale zbytek je pro mě méně stravitelný na pokraji popu.
Také jsem považoval za krajně nezdravé, že hodně lidí si objevilo Pink Floyd prostřednictvím skladby Another Brick In The Wall, Part 2 a ještě před nedávnem poslouchali ABBU, Boney M, Glorii Gaynorovou…. a najednou zpinkfloydovatěli, hmm – i když Gilmourovo sólo ve skladbě je velmi procítěné.
Mason začal hrát rytmické postupy jako pro pochodky a některé skladby mě dodnes znějí jako podkres pod spartakiády, kterých jsme si za bolševika užili víc než dost.
Pracuje se tady s různými náladami a emocemi, ale ten klasický sound Pink Floyd je zde místy zaměňován za divadelní postupy (netvrdím že všude!).
Vytratila se zde převaha melancholie, záhad, hledání a zesílila společenská nasranost, vztek, agresivita.... Nikdo to musel zahájit, ale proč právě Pink Floyd!?
Pozoruji, že jsem se velmi přiblížil mínění Jaromirose, Beriqa a zejména Majkla rock.bloguje.cz (kam chlapi chodíte na ty příšerné přezdívky?) – aniž bych „opisoval“….
Proto jsem rozkročen mezi třemi až čtyřmi hvězdičkami. Protože The Final Cut vnímám podobně stále váhám, jak to s tím hvězdičkováním udělat. Asi to budou tři (a půl).
Velký projekt, grandiózní produkce, ale…. Sorry, chlapi.

PaloM @ 24.01.2012 19:31:24 | #
Hmm, trochu som zostal zaskočený, lebo som zvyknutý na pochvalné ódy v súvislosti s The Wall. No, je mi jasné, keby som bol v situácii, že meno Petr Gratias počujem prvý raz a neviem, o koho ide, tak túto recenziu rozdupem ako slon :-)) Keď tu začal tento človek písať, tak som aj tak reagoval, až som to vyhrocoval. No on ma odzbrojil kultivovaným správaním a urobil až také ústupky, že neváhal mi napísť maily, kde sme si dosť vážne rozpory v názoroch na hudobné žánre slušne vydiskutovali. A neboli to posledné maily.
Proste, dopadlo to tak, že som si tohoto maníka začal naozaj vážiť.

Takže Petr, obdivujem tvoju odvahu prísť do jamy levovej s veľmi osobitným názorom. Vôbec s Tebou nesúhlasím - takmer vo všetkých bodoch recenzie, čo sa týkajú kvality hudobného diela The Wall.
Album poznám od študentských čias, považujem ho za vyvrcholenie invencie a majstrovstva skupiny Pink Floyd. Každý detail - hudobné motívy, inštrumentácia, rôzne hudobné žánre, úžasné texty - všetko tvorí jeden kompaktný celok, kde hudba je výrazne podriadená textom, vyjadrujúcim rôzne životné situácie. Je to pestrá mozaika, všetko to niekam smeruje. Geniálny nápad s výstavbou a zrútením steny počas predstavenia, umocnenie pochopenia a zážitku, o čo tvorcom ide prostredníctovm filmu - až po grandiózny návrat na scénu r.2010. To všetko je pre mňa absolútnym vrcholom (samozrejme jednym z...) súčasnej hudby. Vytýkať tomu koketovanie s popom, pochodové rytmy a pod. - to je priam škodlivé, lebo potom človek nevidí celok. To je ako spočítavať kamene v múroch gotickej katedrály a potom od únavy z takejto práce už nevidieť úchvatnú architektúru, umenie výsledného diela.
Práve tie poklesky, ktoré sú tu menované, dotvárajú mozaiku, podčiarkujú text a dej.
No, a hľadať za každú cenu progresívnu tvár rocku v Stene, vyčítať skupine, že opustila toto teritórium, to si myslím, že je fakt nepochopenie zámeru tvorcov. Ak by stena bol jeden veľký hudobný paskvil, súhlasil by som. Našťastie, opak je pravda.

Petr Gratias, nakoľko tvoje názory už trochu poznám a učím sa im rozumieť, dokážem pochopiť tvoj názor na toto dielo. A to je na hudbe krásne, že každému sa páči niečo iné.

The Wall ma od prvého počutia zaujala, od môjho študentského prekladu textov očarila a od zhliadnutia ťažkého filmu omráčila. A ako sa mi počas desaťročí uležala v hlave, tak tam zostane navždy ako jeden z najžiarivejších vrcholov modernej rockovej hudby.

Koľko hviezdičiek ? Ako v Mliečnej dráhe :-))