Reakce na recenzi:

horyna - @ 30.07.2017

Není tomu tak dávno, co zde kolega Braňo připíchl recenzi na tohle album. Tenkrát jsem ho měl necelý půlrok objednané a pomalu nepočítal, že někdy vůbec dorazí. Objednávku jsem zrušil, ale bylo mi odepsáno, ať ještě vydržím, prý je právě na cestě. A skutečně, za pár dnů čtu informativní email, ve kterém stojí - Discipline jsou tu.

Uběhlo několik týdnů, během kterých se album Unfolded Like Staircase pomalu zotavovalo v domácí fonotéce. Průzkumná cesta do jeho hlubin dala zatraceně zabrat, ale počáteční chlad a vzájemný odstup časem přerostl v respekt a náklonnost.

Bylo by mlácením prázdné slámy, chvíli po dokonale detailně vykreslené Braňově recce, psát podobnou. Můžete mu věřit každé dobře mířené slovo, tihle Discipline jsou skutečně něco extra, ale určitě ne pro každého.
Maximální technická dovednost je podřízena muzikální stránce s důrazem na osobní kouzlo i potřebné citové zpracování posluchače. Účinné zbraně vytasili na svém druhém kotouči tihle rodáci z amerického Detroitu a v páté minutě skladby úvodní dokonce citují motiv podobný tomu hlavnímu, z písně Dance on a Vulcano, všichni snad víme od koho.

Ale ať jen nechválím. Unfolded Like Staircase je zatraceně těžký posluchačský oříšek. Řadím ho do společnosti s takovými těžko-rozlousklenci jako jsou například desky Stardust We Are od Flower Kings, Snow od Spock´s Beard, vedle stejnojmenného dvojalba Echolyn, či jejich glorifikované nahrávky As the World, nebo nedávno přijatých a dokola omýlaných posledních Edensong. Vedle Unfolded... působí ranní Van der Graaf, nebo neprodyšní Wettonovi King Crimson, jako vcelku povedená poslechovka.
Rozhodně je přínosem krájet album po skladbách. Jako na jedno z těžkých děl lze aplikovat metodu, kdy se posluchač v jednom dni věnuje pouze jedné písni a opakovaně ji poslouchá například 4x, 5x, aby se dala snáze zapamatovat.

V hudbě Discipline postrádám silnější a opakované, snáze zapamatovatelné melodie. Vše je podřízeno progrockovému veletoči a uragánu. Změny tempa a nahuštěnost různobarevných motivů v jednu skladbu, je natolik dominantní, že je opravdu přetěžké něčeho se přichytit a motivy si zapamatovat. Na takto obtížně pochopitelných dílech, jsou určitým vodítkem kratší písně, jenže ty nám Discipline jaksi zapomněli nabídnout. Jsou tu tři skladby přesahující hranici deseti minut a jedna jdoucí dokonce přes dvacet. Jenže právě tato předlouhá suita, je tou veskrz nejpozoruhodnější skladbou alba. Právě do ní naše parta propašovala fragmenty, které jsou pro lebeční závity snáz pochopitelné a vytvářejí svazek úhlednějších motivů, zlehounka vplouvající do přístavu zvaný mozek.

Kolega Braňo vynesl toto dílo až na samou střechu světa a přiroval ho k Mount Everestu progu. Jeho názoru si vážím a respektuji ho (vždyť on sám je mým dvorním dodavatelem progové a neoprogové muziky už řadu let a vypsat seznam, orientovaný se z jeho recenzní množiny, nebyl by zrovna malý :-). Zde ale stojím v první řadě oponentů. V kombinaci s porovnávaným Echolyn-ovským As The World, stojí Unfolded tak v třetí řadě (na mléko, nebo přesněji řečeno, na nějaký hodně tuhý, medový nápoj) a vedle obdivovaných děl progresivní kultury jako jsou Awake, Promised Land, Fear of a Blank Planet, Unfold the Future, ale třeba i Brief Nocturnes And Dreamless Sleep, nebo The World Is a Game (kapely si jistě odborník znalý progu dosadí sám), se tihle Discipline ztěžka prosadí.

Ale všeho dočasu, má známka 4,25 je přesto dost vysoká a pokud bude deska pravidelně rotovat v médiích ovládající soukromý posluchačův (můj) svět, věřím že ještě povyroste.
Jedno se totiž muzice Discipline upřít nedá. Přes věškerou neprodyšnost, je podprahová návyková složka rapidně vysoká a objevitelská činnost s ní spojená má slušně vysoké ambice.