Reakce na recenzi:

kamila - @ 18.11.2016

Zvláštním Fishovým dílem textové pojednávajícím o mohykánovy italské, vlastně světové filmové kinematografie Fredericu Fellinim, je album které v podtitulu (ne)skrývá mistrovo jméno. Je o hodně jinačí než všechno co do té doby Fish zkomponoval, nejde o obyčejnou melodicky přístupnou rychlovkou. Atmosférická bariéra, kterou s poslechem Derekova díla vnímám, se třiští mezi jeho extravagantním výrazivem, Frederickovými namluvenými komentáři a samplovanými střípky tvořícími neprodyšnou stěnu alba.

Lámu si hlavu k čemu bych ho přirovnala a jelikož mezi Felliniho obdivovatele zvlášť nepatřím, zkusím použít příměr výtvarný, oblast, ve které jsem už zběhlejší. Moderní hudba a že mi tak nahrávka vyznívá (oproti debutu ve velkém) náleží ocejchování moderními směry. Těžko bych našla spojitosti alba Fellini Days třeba s renesancí, barokem, nebo romantismem. Hledat a porovnávat renesanční epochu, ať výtvarnou, nebo architektonickou sáhnu nejspíš po hudbě ze sedmdesátých let, tady se mi před očima míhají jen novodobé (čmáranice) obrazce modernistických směrů.

První skladba desky pojmenovaná 3D je pro mě expresionismus jak vyšitý a se smutným duchem a ženským doprovodem si okamžitě vybavím Böcklinův Ostrov mrtvých.
Futurismus a Město snů od Paula Klee, to je neuchopitelná dvojka So Fellini.
Ale třeba u třetí Tiki 4 si navybavím nic, nijak zvlášť se mě ani nelíbí.
Long Cold Day a Art Deco, jeho moderní estetika sem padne jako ulitá, Fish pěje dokonale, klid, rozvážnost, kytarové pobrnkávání a perkuse a zase ten ženský akcent v povzdálí, výborná písnička.
Dancing In Fog vyznívá surrealisticky, jak jen může hudba být, díky snu už nemá smrt smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív.., tolik citace, která při poslechu tohoto z oparu nořícího se uskupení pochoduje v mých myšlenkových procesech.
Temperament a výrazová síla barevné sytostí s hlubokou dynamikou barevných ploch =Fauvismus, sedí mi na píseň Obligatory Ballad, hudebně propracovanou věc s jedinečnou atmosférou a sólovou trumpetou.
Další dvě věci mě tolik neberou, ale poslední Our Smile má zase slušný ambice a protože do galerie se mi už chodit nechce, nechám toho a jen poslouchám, vyplatí se.