Fish - Fellini Days (2001)

Trojice Sunsets on Empire, Raingods with Zippos a právě tahle deska Fishe u mě tvoří spolu s debutem jakýsi pomyslný vrchol. Vybírat ale z jeho stylově pestrobarevné a vždy emocionálně vypjaté tvorby horší a lepší věci je zatraceně těžké. Moderně pojaté album je věnováno proslulému italskému režisérovi a jeho dílu.

Youngovy keyboardy, křehké kytarové tóny a svůdný mistrův proslov přivanou z apeninských dálav první felliniovskou zastávku 3D. Tohle je dokonalý Fish se vším všudy, v pozadí ale kypí duch moderny a refrény jsou naléhavé a temné. Rozpoutá se uragán se skvělým Wesleyho sólem. So Fellini startují urputné, tvrdé kytarové riffy, upomínající nářezové album Sunsets. Fishe tu skvěle doplňují hostující zpěvačky a pak skladba jako záplava expanduje nekontrolovaně všemi směry s duchem moderny.

Lehce hopsající Stewartovy bicí údery, skvostné akustiky a srdečný mistrův hlas přinášejí opět docela jiný, vřelejší a světlejší intimní svět Tiki 4. Harmonie ve slokách i refrénu a závěr by zasluhovaly vřelý aplaus. Our Smile začíná ´I'm so sorry...´, klavír a uměřená rytmická sekce opět ukazují přívětivější mistrovu tvář - bez váhání ji můžeme nazvat baladou. Jsme blízko skvostné Incomplete z Raingods, stačí zavřít oči a podlehnout.

Mluvené intro, moderní, rytmická hudební i zvuková apokalypsa se studeně, zlověstně odsekávanými riffy. Tady se utrhla ze řetězu mistrova Temná strana Síly. Vstup do teritoria Long Cold Day je na vlastní riziko. Dancing in Fog pokračuje v pořádně temné a nepřívětivé náladě. Chladné, odlidštěné keyboardy a samply, osekaná, drsná rytmika a mistrův hlas se nad vším vznáší jako kazatel zmaru, vložené dechy. Opět - byli jste varováni!

Průzračné čisté tóny akustik a Fish tak lidský a civilní, že by mohl sedět a zpívat jen s kytarou u táboráku. Obligatory Ballad je zkrátka moje láska, z toho dusna už nás bylo potřeba konečně osvobodit. Bravissimo, mistře! V krásném hájemství akustik, kde je mistrova kapela jako doma, ještě k mé velké radosti zůstaneme. Jste okamžitě vtaženi, že si Mistrova "Mr. President..." pomalu ani nevšimnete. The Pilgrim´s Address se pak přehoupne do pravověrné rockové šlupky. Hlasově zcela nadpozemské. A je tu Clock Moves Sideways. Chemicky zkreslené kytary v doprovodu keyboardů a krabiček napovídají, že finále bude moderní. Kousavé, ledové riffy ihned přivanou náladu páté a šesté skladby. Světlo vnáší mistrův hlas a působiví latino doprovázeči. Drsné, až osudové zakončení.

Pokud tu Kamila přirovnala jednotlivé skladby alba k barvám na malířské paletě, souhlasím. Každá skladba je jiná, pracuje s odlišnými odstíny nálad a mistr si s námi hraje, jak to umí jen on. Před rokem bych pálil pět, jen ve srovnání s předchozími dvěma alby, které mám o chloupek raději, tedy ohromně silná 4 (4,5).
reagovat

Brano @ 30.06.2018 19:27:06
Vďaka za recenziu.Áno,je to tak ako píšeš,Fish je majster a jednoducho to vie!Najlepší vokál neo-progu!Album je to pekný,chce to ale viackrát pozorne vypočuť,aby sa človek do toho dostal,aby nasal tú čarovnú atmosféru.

Zvláštním Fishovým dílem textové pojednávajícím o mohykánovy italské, vlastně světové filmové kinematografie Fredericu Fellinim, je album které v podtitulu (ne)skrývá mistrovo jméno. Je o hodně jinačí než všechno co do té doby Fish zkomponoval, nejde o obyčejnou melodicky přístupnou rychlovkou. Atmosférická bariéra, kterou s poslechem Derekova díla vnímám, se třiští mezi jeho extravagantním výrazivem, Frederickovými namluvenými komentáři a samplovanými střípky tvořícími neprodyšnou stěnu alba.

Lámu si hlavu k čemu bych ho přirovnala a jelikož mezi Felliniho obdivovatele zvlášť nepatřím, zkusím použít příměr výtvarný, oblast, ve které jsem už zběhlejší. Moderní hudba a že mi tak nahrávka vyznívá (oproti debutu ve velkém) náleží ocejchování moderními směry. Těžko bych našla spojitosti alba Fellini Days třeba s renesancí, barokem, nebo romantismem. Hledat a porovnávat renesanční epochu, ať výtvarnou, nebo architektonickou sáhnu nejspíš po hudbě ze sedmdesátých let, tady se mi před očima míhají jen novodobé (čmáranice) obrazce modernistických směrů.

První skladba desky pojmenovaná 3D je pro mě expresionismus jak vyšitý a se smutným duchem a ženským doprovodem si okamžitě vybavím Böcklinův Ostrov mrtvých.
Futurismus a Město snů od Paula Klee, to je neuchopitelná dvojka So Fellini.
Ale třeba u třetí Tiki 4 si navybavím nic, nijak zvlášť se mě ani nelíbí.
Long Cold Day a Art Deco, jeho moderní estetika sem padne jako ulitá, Fish pěje dokonale, klid, rozvážnost, kytarové pobrnkávání a perkuse a zase ten ženský akcent v povzdálí, výborná písnička.
Dancing In Fog vyznívá surrealisticky, jak jen může hudba být, díky snu už nemá smrt smysl, který by byl skrytý, a smysl života se stává jiným než dřív.., tolik citace, která při poslechu tohoto z oparu nořícího se uskupení pochoduje v mých myšlenkových procesech.
Temperament a výrazová síla barevné sytostí s hlubokou dynamikou barevných ploch =Fauvismus, sedí mi na píseň Obligatory Ballad, hudebně propracovanou věc s jedinečnou atmosférou a sólovou trumpetou.
Další dvě věci mě tolik neberou, ale poslední Our Smile má zase slušný ambice a protože do galerie se mi už chodit nechce, nechám toho a jen poslouchám, vyplatí se.
reagovat

Martin H @ 19.11.2016 09:43:04
Jen technická drobnost. Felliniho křestní jméno je Federico.

EasyRocker @ 22.11.2016 17:07:30
Uf, tahle recenze mi v zápalu boje posledních dnů zcela unikla. Fish je pro mě umělcem s velkým U a trojice debut + Raingods... a právě tohle album je pro mě asi nejsilnější. Krásný, niterný, emocionálně exponovaný rock, přitom vkusně využívající moderní technologie a ohromný přehled a zkušenosti. Fish je pro mě srdeční záležitost.

john l @ 22.11.2016 17:16:39
Deska na kterou je lepší mít připravenou speciálnější náladu, několikrát se mě stalo že mě vůbec nezaujala, z toho přišel záblesk geniality a šlo všechno najednou úplně samo.

zdenek3 @ 22.11.2016 21:29:58
Já hodnotit nebudu. Já už někde psal, že u Jethro Tull, a i Fishe a některých jiných kapel jsem prostě nekriticky pozitivní a všechno je pro mně za 5*****.
U tohoto alba mám ale jednu takovou věc, která mi štve. Hned na začátku alba je slyšet "motory" a roztočí se zvuk nějakého agregátu. A já ten zvuk nejen že slyším v mezihrách a mezi skladbami, ale vnímám ho i pod hudbou. A to mi ruší a vadí.
Jinak dílo jako takové, opět skvělé.

Judith @ 05.02.2023 21:28:01
zdenek3: To "motore" na začátku je pokyn pro kameru, kamera (s klasickým filmovým pásem) podle mě dělá i onen zvuk. Na konci skladby se zase říká "anchore ultima", ještě poslední (nejspíš záběr). Osobně mi tyhle mluvené vsuvky sedí, skladbu to navíc hezky rámuje. Moje nejmilejší Fishova sólovka, asi kvůli tomu Fellinimu a velkorysé atmosféře filmového plátna.