Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 30.06.2018

Trojice Sunsets on Empire, Raingods with Zippos a právě tahle deska Fishe u mě tvoří spolu s debutem jakýsi pomyslný vrchol. Vybírat ale z jeho stylově pestrobarevné a vždy emocionálně vypjaté tvorby horší a lepší věci je zatraceně těžké. Moderně pojaté album je věnováno proslulému italskému režisérovi a jeho dílu.

Youngovy keyboardy, křehké kytarové tóny a svůdný mistrův proslov přivanou z apeninských dálav první felliniovskou zastávku 3D. Tohle je dokonalý Fish se vším všudy, v pozadí ale kypí duch moderny a refrény jsou naléhavé a temné. Rozpoutá se uragán se skvělým Wesleyho sólem. So Fellini startují urputné, tvrdé kytarové riffy, upomínající nářezové album Sunsets. Fishe tu skvěle doplňují hostující zpěvačky a pak skladba jako záplava expanduje nekontrolovaně všemi směry s duchem moderny.

Lehce hopsající Stewartovy bicí údery, skvostné akustiky a srdečný mistrův hlas přinášejí opět docela jiný, vřelejší a světlejší intimní svět Tiki 4. Harmonie ve slokách i refrénu a závěr by zasluhovaly vřelý aplaus. Our Smile začíná ´I'm so sorry...´, klavír a uměřená rytmická sekce opět ukazují přívětivější mistrovu tvář - bez váhání ji můžeme nazvat baladou. Jsme blízko skvostné Incomplete z Raingods, stačí zavřít oči a podlehnout.

Mluvené intro, moderní, rytmická hudební i zvuková apokalypsa se studeně, zlověstně odsekávanými riffy. Tady se utrhla ze řetězu mistrova Temná strana Síly. Vstup do teritoria Long Cold Day je na vlastní riziko. Dancing in Fog pokračuje v pořádně temné a nepřívětivé náladě. Chladné, odlidštěné keyboardy a samply, osekaná, drsná rytmika a mistrův hlas se nad vším vznáší jako kazatel zmaru, vložené dechy. Opět - byli jste varováni!

Průzračné čisté tóny akustik a Fish tak lidský a civilní, že by mohl sedět a zpívat jen s kytarou u táboráku. Obligatory Ballad je zkrátka moje láska, z toho dusna už nás bylo potřeba konečně osvobodit. Bravissimo, mistře! V krásném hájemství akustik, kde je mistrova kapela jako doma, ještě k mé velké radosti zůstaneme. Jste okamžitě vtaženi, že si Mistrova "Mr. President..." pomalu ani nevšimnete. The Pilgrim´s Address se pak přehoupne do pravověrné rockové šlupky. Hlasově zcela nadpozemské. A je tu Clock Moves Sideways. Chemicky zkreslené kytary v doprovodu keyboardů a krabiček napovídají, že finále bude moderní. Kousavé, ledové riffy ihned přivanou náladu páté a šesté skladby. Světlo vnáší mistrův hlas a působiví latino doprovázeči. Drsné, až osudové zakončení.

Pokud tu Kamila přirovnala jednotlivé skladby alba k barvám na malířské paletě, souhlasím. Každá skladba je jiná, pracuje s odlišnými odstíny nálad a mistr si s námi hraje, jak to umí jen on. Před rokem bych pálil pět, jen ve srovnání s předchozími dvěma alby, které mám o chloupek raději, tedy ohromně silná 4 (4,5).