horyna - @ 29.08.2017 | #

Myšlenka stvořit a uspořádat dílo na plochu dvou LP (nebo chcete-li dvou cd-kompaktů) má svůj předobraz v nedávné minulosti, kdy rockové kapely běžně přistupovaly k podobnému kroku. Echolyn se inspirovali právě zde a své přání mohli realizovat prostřednictvím vlastních prostředků, kterými si na malé a nezávislé značce vypomáhají s jejím uvedením na trh. Tento aspekt má výhodu v tom, že nemají zapotřebí nechat si od nikoho diktovat, jakou formu nebo obsah má ta která nahrávka mít.

Na jmenovaném díle kapela promlouvá čitelnější stavbou v přehledných, ale stále hodně rafinovaných písních, které čerpají z odkazu art rockové muziky sedmdesátých let. Až na ostřeji laděné kusy, jako je úvodní Island, ve které elektrické jiskření a časté, dynamicky se proměňujícím tempem charakteristické úseky vykonávají vkusné umělecké výboje. Ještě snad Some Memorial a závěrečný kus The Cardinal And I dokáží vyšroubovat energetický potenciál vzůru.

Kapela pro tentokrát nechala rtuťovitou energii a nabuzenou dravost za uzamčenými dveřmi. Na bezejmenném dvojalbu z roku 2012 vyrukovala s velice poklidným, rozjímavým a emočně napresovaným soundem, který poměrně často doplňuje smyčcovou sekcí, jejíž podíl má na celkový ráz alba nezanedbatelný vliv. Echolyn se nám častěji halí do smutku a melancholie, ale skrze jejich hudbu stále proudí dostatečně velké množství emocí.

Dokážu proto pochopit, že právě s tímto albem si řada příznivců kapely zpočátku neví rady. Jako prvotní seznámení se tedy rozhodně nedoporučuje, jelikož hrozí možná návštěva zubního lékaře z důvodu opravy vylámaného chrupu. Ovšem při dlouhodobém užívání jsou jeho účinky léčivé a hojivé zárověň. A jestliže nikdy dříve, tak nejpozději právě zde, s touto brilantní nahrávkou, vstupují Echolyn mezi smetánku nesmrtelných. Vnitřní síla pramenící z jejich hudby je skutečně obrovská.

northman @ 30.08.2017 13:52:36 | #
když jsem před padesáti lety pronikal do tajů moderní populární hudby, tak když jsem si pustil King Crimson, Led Zeppelin, Mothers Of Invention, Velvet Underground, Johna Mayalla, Magmu, Jethro Tull, nebo Family, tak jejich hudba byla nezaměnitelná, každá kapela si hrála svůj originální styl. Když jsem si pustil tuhle mimochodem výbornou desku, tak si říkám, že kdyby mi někdo řekl, že jsou to noví Marillion, Genesis, ....., tak tomu budu věřit, stejně tak Spock´s Beard a možná stovky dalších kapel hrají stejně jako artrockové skupiny ze sedmdesátých let. Zřejmě se to líbí a prodává se to, ale když někdo hledá originalitu a vyjímečnost, tak musí být zklamán. Tohle není jen na tomhle poli, stejně tak Magma má spoustu epigonů, kteří hrají velmi podobně a tudíž bych mohl říct nezajímavě. Konkrétně tahle deska amerických echolyn, je částečně vyjímkou, když nic tak se příjemně poslouchá.