Echolyn - echolyn (2012)

Myšlenka stvořit a uspořádat dílo na plochu dvou LP (nebo chcete-li dvou cd-kompaktů) má svůj předobraz v nedávné minulosti, kdy rockové kapely běžně přistupovaly k podobnému kroku. Echolyn se inspirovali právě zde a své přání mohli realizovat prostřednictvím vlastních prostředků, kterými si na malé a nezávislé značce vypomáhají s jejím uvedením na trh. Tento aspekt má výhodu v tom, že nemají zapotřebí nechat si od nikoho diktovat, jakou formu nebo obsah má ta která nahrávka mít.

Na jmenovaném díle kapela promlouvá čitelnější stavbou v přehledných, ale stále hodně rafinovaných písních, které čerpají z odkazu art rockové muziky sedmdesátých let. Až na ostřeji laděné kusy, jako je úvodní Island, ve které elektrické jiskření a časté, dynamicky se proměňujícím tempem charakteristické úseky vykonávají vkusné umělecké výboje. Ještě snad Some Memorial a závěrečný kus The Cardinal And I dokáží vyšroubovat energetický potenciál vzůru.

Kapela pro tentokrát nechala rtuťovitou energii a nabuzenou dravost za uzamčenými dveřmi. Na bezejmenném dvojalbu z roku 2012 vyrukovala s velice poklidným, rozjímavým a emočně napresovaným soundem, který poměrně často doplňuje smyčcovou sekcí, jejíž podíl má na celkový ráz alba nezanedbatelný vliv. Echolyn se nám častěji halí do smutku a melancholie, ale skrze jejich hudbu stále proudí dostatečně velké množství emocí.

Dokážu proto pochopit, že právě s tímto albem si řada příznivců kapely zpočátku neví rady. Jako prvotní seznámení se tedy rozhodně nedoporučuje, jelikož hrozí možná návštěva zubního lékaře z důvodu opravy vylámaného chrupu. Ovšem při dlouhodobém užívání jsou jeho účinky léčivé a hojivé zárověň. A jestliže nikdy dříve, tak nejpozději právě zde, s touto brilantní nahrávkou, vstupují Echolyn mezi smetánku nesmrtelných. Vnitřní síla pramenící z jejich hudby je skutečně obrovská.
reagovat

dan @ 29.08.2017 16:14:11
Už jsem to tady psal jednou. Echolyn jsou skupinou pro ty, co hledají v progu maximum, zkrátka kapela pro progresivní vysokoškoláky. Nic nedělají polovičatě, všechno do nejmenšího detailu promýšlí a aranžují jako da Vinci a Michelangelo dohromady. Když dvojalbum, tak Echolyn.

oř @ 30.08.2017 05:34:05
Ale, ale, to zavání alibismem. Můžou snad ten nejprogovatější prog poslouchat jen jednotlivci s iq nad 130?

dan @ 30.08.2017 06:24:05
Posluchači podobné muziky se rekrutují z mnoha rozličných vrstev. Je dost pravděpodobné, že pokud od dětství doma slýcháš rock, sám na něj postupně navážeš. Ale děti snobskejch pracháčů, kterým v káře duní disco na plný perdy, zůstanou dál u tý svý tuc tuc muziky.

EasyRocker @ 30.08.2017 08:14:41
Tyhle psychosociální vývody v muziky jsou už přímo chorobné. Že je to nesmysl, vidím i na sobě - nic z těchto "vědátorských" závěru na mě prostě nesedí, a stejně tak ani na řadu kolegů. Kolikrát při výběru muziky rozhoduje úplná blbost, třeba to, s kým sedíte ve škole v lavici. Kdybych seděl o lavici vpředu s jednou spolužačkou, byl by ze mě asi hiphoper. Asi tak.

vmagistr @ 30.08.2017 12:12:55
Taky bych řekl, že ekonomickými a sociálními aspekty už v dnešní době (neříkám, že v minulých desetiletích to nemohlo být jinak) nelze definovat hudební vkus posluchače. Nežijeme v žádných uzavřených "kastách", které by tahle zaměření nějak určovaly nebo ovlivňovaly. Taková stereotypizace dělá jenom zlou krev a není ničím přínosná.

northman @ 30.08.2017 13:52:36
když jsem před padesáti lety pronikal do tajů moderní populární hudby, tak když jsem si pustil King Crimson, Led Zeppelin, Mothers Of Invention, Velvet Underground, Johna Mayalla, Magmu, Jethro Tull, nebo Family, tak jejich hudba byla nezaměnitelná, každá kapela si hrála svůj originální styl. Když jsem si pustil tuhle mimochodem výbornou desku, tak si říkám, že kdyby mi někdo řekl, že jsou to noví Marillion, Genesis, ....., tak tomu budu věřit, stejně tak Spock´s Beard a možná stovky dalších kapel hrají stejně jako artrockové skupiny ze sedmdesátých let. Zřejmě se to líbí a prodává se to, ale když někdo hledá originalitu a vyjímečnost, tak musí být zklamán. Tohle není jen na tomhle poli, stejně tak Magma má spoustu epigonů, kteří hrají velmi podobně a tudíž bych mohl říct nezajímavě. Konkrétně tahle deska amerických echolyn, je částečně vyjímkou, když nic tak se příjemně poslouchá.

Po vydaní albumu The End Is Beautiful si zobrali členovia Echolyn sedem ročnú pauzu. Počas tohto obdobia sa venovali svojim rodinám a práci, ktorá je taktiež rovnako dôležitá. Je pre nich čoraz ťažšie dávať dokopy albumy a pracovať na skladaní a dolaďovaní skladieb. Taktiež nemajú záujem vydať dosku, ktorá bude recyklovať minulosť. Hľadať po toľkých rokov stále nové podnety a nápady nie je jednoduché, ale stále sa im to darí veľmi úspešne. Tentoraz mali cieľ (už po niekoľkýkrát) stvoriť niečo naozaj špeciálne a odlišné od predošlých výtvorov. Vstupnými požiadavkami pre nich boli melódie, harmónie a lyrika nielen v hudbe ale aj v textoch. Prepracované aranžmány však majú ďaleko od plytkosti a echolynovský zmysel pre detail a vyváženosť skladbových štruktúr nechýba ani na tomto dvojalbume. Čas bol v tomto prípade plnohodnotne využitý a fanúšikovia sa môžu s kľudným svedomím pustiť do objavovania nádhernej muziky, ktorou nás Echolyn zasypáva už od roku 1991. Keby ste si pustili ich klasickú nahrávku Suffocating The Bloom a tento dvojalbumový počin tak by ste nadobudli pocit, že počúvate dve odlišné kapely. Progres a vývoj je pre Echolyn zásadnou charakterovou črtou. Ako je vidieť skupiny nemusia hrať dvadsať rokov tú istú hudbu a títo Američania dokazujú svojou tvrdou a neúnavnou prácou že sa to jednoducho dá.

Album bol stvorený so zámerom urobiť koncept LP formátu. Skladby by sa v pohode zmestili aj na jedno CD, ale členovia si takto chceli zaspomínať na dobu v ktorej LP kraľovali na pultoch predajní a tak vypustili do sveta dva rovnocenné disky. Je to v podstate po prvýkrát čo Echolyn vydali svoj album aj na vinyle, ktorý sa môže pochváliť zároveň kvalitným zvukom. Pre kapelu je to niečo ako nový štart, keďže sú na scéne už pekných dvadsať rokov. Materiál bol priebežne nahrávaný a písaný v rokoch 2007-2012.

CD1:
Šestnásť minútový rozbeh Islands štartuje výraznými gitarami Bretta Kulla. Hlavný vokál patrí Westonovi a občas ho dopĺňa Brett Kull. Christopher Buzby naplnil skladbu krásnymi klavírnymi a orgánovými plochami. Naliehavá melodická téma má občas aj ostrejšie kontúry, ktoré podliehajú perfektne vystavanej štruktúre. Melodická Headright má krásne jemné spracovanie, nad ktorým sa vnáša Westonov citlivý spev. Locust To Bethlehem má zádumčivý podtón, ale dobre ju osviežujú orchestrálne pasáže. Zhluk vokálov a sláčikov ukončí skladbu. Nápadité motívy v Some Memorial je radosť počúvať. Je to príklad toho ako pracovať s pomalšími náladami a dodať im potrebnú emocionalitu. Nechýbajú však ani energické a vypracované inštrumentálne vyhrávky.

CD2:
Past Gravity si celú zaspieva gitarista Brett Kull. Jazzový nádych vo forme klávesov a orchestrálne aranžmány podčiarkujú intenzívne emócie, ktoré sú v skladbe prítomné. Ďalšia pomalšia záležitosť When Sunday Spills má trochu beatlesovský refrén. Brett Kull si po druhýkrát preberie hlavné spevácke slovo v čarokrásnej Speaking In Lampblack. Je sprevádzaný klavírom v zasnenej atmosfére. Pripojí sa rytmika a samozrejme aj sláčiky, aby spoločne odohrali povznášajúcu harmóniu tónov a zvukov. Posledná The Cardinal And I prekypuje energiou a zároveň lyrikou. Melancholické vokály idú spoločne vpred s ráznou gitarou a náladovými klávesmi.

Predná obálka má jednoduché a čisté línie. To isté platí aj pre hudbu samotnú, ktorá má silné pocitové vlnenie. Echolyn sa priklonili tentoraz viac k britskému poňatiu progresívneho rocku. Je to zákusok v pravom zmysle slova, nie však taký ten jednoduchý lebo tento má veľmi prácny recept (koncept), ale konečný výsledok chutí priam delikatesne. Skladby fungujú a komunikujú medzi sebou napriek tomu, že sú oddelené pauzou. Je to veľmi sofistikované a tvorivé dielo, pri ktorom sa môže poslucháč pohodlne uložiť do kresla a vychutnávať detaily a krásne melódie. Echolyn je podľa mňa klasická prog-rocková kapela a mala by sa už zaradiť medzi dinosaurov progresívnej scény. Každý album, ktorý vydali bol udalosťou roka a tento patrí tiež medzi to naj čo rok 2012 priniesol.
reagovat

Brano @ 30.06.2013 15:49:35
Áno,nový Echolyn je výborný!

Mayak @ 30.06.2013 16:38:43
Po troch jasných vrcholoch tvorby je "echolyn " (2012) prakticky štvrtou skupinovou "osemtisícovkou" ..ale s podtitulom ...presne osem tisíc ... Skvelé a svojím spôsobom aj klasické aj moderne ladené prog rockové dielo v jednom. Skutočne asi najbližšie európsky znejúcemu progu v podaní fenoménu ECHOLYN.

...a mimo Syzygy, Frogg Café, či Discipline sú ďalšie vysoko nadštandardné, ešte stále aktuálne a fungujúce progové kapely z USA aj Metaphor, Mars Hollow, alebo iným spôsobom The Tea Club :-)

alienshore @ 30.06.2013 19:31:01
vďaka za reakcie :-), dúfam že na ďalší album Echolyn nebudem musieť čakať ďalších sedem rokov a že čoskoro pribudne ďalší nádherný skvost :-) ...