terka - @ 13.08.2018 | #

Jsem moc ráda, že jsem tady shodou náhod objevila profil Pearl Jam. Oni nejsou zrovna obvyklá skupina, která má své místečko na stránkách s progresivní muzikou. O to je skvělejší, že sem mají přístup i alternativní vzorky. Profil sice není vytvořený, nebo byl smazán, ale jednotlivá alba tu jsou a to mě těší. Na jeho vyrobení si netroufám, i když bych ho během několika dnů asi také dokázala sesmolit, protože mám jejich diskografii v malíčku. Něco z historie si dokážu vybavit a pak je tady přece internet.

Když jsem dorůstala do věku, ve kterém mě muzika začínala zajímat víc než jenom obecně, poslouchala jsem bráchovo vyprávění o době, kdy do světa vtrhla alternativa a zrodil se grunge. On tuhle dobu prožíval hodně intenzivně, jelikož byl v rebelském věku její součástí. Mě to sice minulo, ale tohle téma mě dodnes nepřestává fascinovat. Pár kapel ze severozápadu USA se sešlo na stejném místě a v příhodných podmínkách, aby začaly přepisovat hudební dějiny. Je zajímavé, že jediní Pearl Jam dokázali dodnes přežít. Drogy a alkohol si postupně vybíraly svoji daň, až z celé té skupinky nezůstal kámen na kameni. Alice in Chains se sice postavili na start znovu, ovšem už bez svého lídra. Soundgarden to zkusili také, ale... však všichni víme, jak hořký konec potkal Chrise Cornella. Pearl Jam přežili, dokonce si po celou dobu zachovali stejný hráčský kádr, tedy až na potíže s bubeníky. Ale ta hlavní čtveřice Vedder, Gossard, McCready a Ament je spolu už skoro třicet let. Pěkně to utíká.

Dodnes má kapela na triku deset studiovek. Chvíli jsem přemýšlela, kterou mám zvolit. Před pár dny jsem si pouštěla Yield, tak jsem vybrala Yield. O něm se tvrdí, že je poslechově náročný, experimentální a pro Pearl Jam netypický. Mně takový nikdy nepřišel. Sice jsem jednotlivá alba nevnímala v jejich průběžném uvádění, ale když ho poslouchám pozorně, žádnou velkou revoluci v projevu mých oblíbenců neslyším. Ani žádné extrémní vzdálení se vlastnímu stylu. Je tady pár neobvyklých míst, ale pokud Pearl Jam máte rádi, ani vám to nepřijde divné.

Skoro na každou desku kluci dávají několik energetických teček. Brain Of J. je na rozjezd jako dělaná. Pak se rychle zpomalí a začíná se jemně experimentovat. Můžeme tomu říkat vývoj, na který Pearl Jam přistoupili hned s první nahrávkou a nikdy se neuhnuli z cesty, jen se občas trochu zasekli (eponymní avokádové album a prachobyčejné Vitalogy). Faithfull a No Way jsou pojaty bezprostředně a zajímavě. Given To Fly a Wishlist kolují na rádiu, Pilate má zvláštní zapamatovatelný refrén a v Do The Evolution tahají Vedderovi mandle bez narkózy. Druhá strana je taková nenápadná a vyžaduje víc prostoru. Hlavní slovo mají akustiky a Vedderovo něžné pokládání se do skladeb.

Za zvuk je znovu odpovědný Brendan O'Brien, který zůstává s Pearl Jam s malou přestávkou dodnes. Desku hodnotím za čtyři, protože znám aspoň čtyři jiná alba, která jsou podle mě ještě lepší.

misa @ 14.08.2018 11:36:00 | #
Ahoj Terko. Už nějakou dobu sleduji tvé pisatelské kroky a ráda si čtu tvoje recenze. Zatím jsem nenašla odvahu, vstupovat s ostatními do konfrontace, ale když jsi tu uvedla moje oblíbené Pearl Jam, pobrala jsem odvahu a chci také reagovat. Ještě bych ti chtěla vyjádřit podporu, protože jsi asi jediná, která se mezi tolika chlapy dokázala prosadit. Já bych na to neměla. Pearl Jam mám tuze ráda, sice nedovedu všechny písničky zařadit na desky ze kterých pocházejí, ale to se v počtu deseti studiovek dá už těžko určit. Skvělé jsou jejich začátky, ty asi nejvíc. Povedli se poslední studiovky Backspacer a Lightning Bolt. No Code, Yield, nebo Binatural jsou složitější. Možná proto je fanoušci nemají tak rádi. Ještě jednou děkuji za Pearl Jam a piš dál.