Reakce na recenzi:

Snake - @ 07.11.2013

Po italské a mezi zasvěcenými fanoušky RPI ceněné skupině Quella Vecchia Locanda toho zbylo pohříchu málo. Pouhá dvě studiová alba a z archívu vykutaná lajfka. Naštěstí v roce 2008 obě řadovky vyšly v reedici, jsou k mání za slušný peníz a hudby lačný fajnšmejkr nemusí být nutně odkázaný na sice kvalitní, leč krapet nákladný japonský import.

Hudba, kterou se QVL prezentují není žádná tvrďárna, je to spíš taková křehčí podoba progresivního rocku a fanoušci ji většinou přirovnávají k ranným PFM, Celeste nebo Alusa Fallax. Což mi - alespoň co se debutového alba týká - přijde trochu nadsazené. Instrumentální obsazení je tady sice patřičně bohaté a slyšet můžeme přes housle, flétnu, pikolu, varhany, klavír nebo mellotron třeba frekvenční generátor, ale potenciál nebyl v tomto případě tak zcela využit. Jestli jsem si při posledním povídání pomlaskával nad plným zvukem desky Per Un Amico (PFM), tak tady se žádný zázrak bohužel nekoná. Zvuk je poměrně plochý a zastřený, bicí utopené a navíc hrají po celou stopáž desky jen z jednoho kanálu. Což při poslechu - a to nejen se sluchátky - může nejednoho otrávit. Naopak housle spolu s flétnou jsou při sólech nezvykle vpředu. Ale dost řečí , teď už k desce samotné. Podle toho, co jsem vyčetl je koncepční a při italsky tradiční půlhodinové délce obsahuje osm skladeb.

Prologo. Halasný úvod skladby s výraznou hrou houslí Donalda Laxe a monotóním tlukotem bicích projasní velice pěkná, klidnější část s podmanivým zpěvem. V závěru se Giorgio Giorgi předvede ve virtuozním sóle na flétnu.

Un Villaggio, Un'illsione. Mistrovské housle v pompézním úvodu a závěru kompozice. Lax to tam drtí, jak Vivaldiho.

Realta. Nic než pokojná balada s vroucným vokálem a typickou italskou atmosférou.

Immagini Sfocate. Z počáteční vřavy vykrystalizuje opakující a stále se zrychlující motiv doplněný pěkným kytarovým sólem.

Bezprostředně na předcházející věc navazuje Il Cieco. Velice se mi zamlouvá zprvu strhující rytmus basy a dusajících bicích. Následné dlouhé sólo na flétnu podepřené rifující kytarou nemůže nepřipomenout Jethro Tull.

Dialogo. Po fortelném začátku s kvílejícím Moogem přichází zklidnění se sólem na klarinet. Na konci dočkáme se sladkého zpěvu v romantické melodii.

Verso La Locanda. Napřed trochu nesourodá, ale posléze parádní, členitá věc s prvotřídními instrumentálními výkony.

Nu a na rozloučenou tady máme pohádkovou, akustickou křehotinku Sogno, Risveglio E... Bubeník si dá konečně pohov a prim hrají hlavně piano a housle. Víc než skladbu rockové kapely to tak připomíná dílo skladatele klasické hudby.

Tak abych to nějak shrnul. Určitě mám na italské scéně oblíbenější desky, ale i přes výtky k výslednému zvuku si myslím, že je to velmi dobrá práce. Pro milovníky RPI témeř povinnost a pro vás ostatní třeba zajímavý tip.

3,45