Quella Vecchia Locanda - Quella Vecchia Locanda (1972)

Když jsem si na progarchives zadal vyhledávání první stovky nejlepších nahrávek z oblasti RPI (neboli Rock Progressivo Italiano), na jednom z předních míst se objevila úchvatná kresba pocházející z debutní nahrávky kapely Quella Vecchia Locanda. Ta malba mi přišla tak nádherná, že jsem si samozřejmě přál, aby neméně zajímavá byla také hudba této kdysi působící kapely. Po krátkém otestování na YT mě začaly pálit prsty a objednávka putovala šmahem do BTF.

Za několik dnů domů dorazil balíček od této italské firmy s očekávaným cédéčkem uvnitř. Obal tvořila mistrně vyvedená mini LP replika v barvách, po jakých jsem toužil (k mání byla ještě jiná, levnější verze s nádechem do fialova, ale možná i pod dojmem recenze přítele Snakea a zmínce o špatném zvuku bicích jsem vzal raději tu dražší).

Nebál bych se tento skvělý debut označit za klenot italského progresivního rocku. Hudba skupiny je velice charismatická. Lyricky perfektně upravená, pastorálně nadýchaná, emocionální a slušně technicky rozbujelá. Inteligentní rozmanitost obsáhne široké náladové spektrum od oněch pastorálně klidných motivů až po rockově rozbouřená schémata. Najdeme tu vlivy jazzu i italské lidové kultury (v některých houslových melodiích), odkazy k Jethro Tull (krásně sejmutá flétna) a klasickému ostrovnímu progu sedmé dekády. Quella ale opravdu zní jako pravá italská kapela, které horká jižanská krev urputně koluje v žilách. Deska nezná slabších míst, osobně mám nejraději na houslích postavený úvod Prologo, tesknou, typicky jižanskou trojku Realta a emoční ždímárnu Sogno, Risveglio E...

Výborná deska!
reagovat

Snake @ 27.03.2018 07:34:52
To je. Kdysi mi vadil výsledný mix, ale za ty roky už jsem si na to tak nějak zvykl :) Mám levnější vydání v plastu (RCA Italiana/Sony BMG) z roku 2008, ale myslím, že po zvukové stránce to nebude jiné. A pravda, obal je opravdu pěknej...

Zrovna poslouchám stylově (díky výrazným houslím) docela podobný debut krajanů Il Castello Di Atlante - Sono Io Il Signore Delle Terre A Nord (1993). Když budeš mít čas a chuť, tak zkus.

Dík za recku !

horyna @ 27.03.2018 07:54:42
Snake: dívám se na Progarchives na ty Il Castello Di Atlante. Bodově vzácně vyrovnaná řada alb, sice to nejsou sedmdesátky, ale i tak vďaka za ně, rád je vyzkouším.
Teprve nedávno mi dorazila dvojka Quella..., zítra ji hodlám rozbalit, tak jsem zvědav.

PaloM @ 27.03.2018 07:56:31
Solídny album, dnes už "klasika" RPI. Mám väčších a pre mňa tým pádom lepších Italo favoritov, ale hudba je to pekná. Aj obaly oboch albumov 70. rokov.

Snake @ 27.03.2018 08:18:05
horyna - "dvojku" Il tempo della gioia mám pořád ještě - o chlup - raději, než tenhleten debut. Su zvědavej, co na ni řekneš.

horyna @ 27.03.2018 08:22:35
snejk - všimnul jsem si tvé výraznější bodové podpory u Il tempo... debut alespoň mě sedl takřka bezchybně, takže očekávání je tady výrazné, ale víš jak to je s těmi poprvé:-) Je v nich určitý druh magie.

Ku Quella Vechcia Locanda ma doviedlo webové sídlo progarchives.com. Kedysi dávno (včuleky už nie, preveril som si to, prepadol sa, aj s nasledovníkom, kúsok nižšie) svietili oba jej albumy v Topke talianskej progresívnej scény hodnotenej prispievateľmi. Ťažko sa mi zháňala, ale napokon som sa dostal k druhému albumu a v Taliansku na služobkách som vyňúral aj eponymný debut. Dodnes si za to gratulujem.

Klasickou hudbou ovplyvnená prezentácia je samozrejmosťou, vynikajúce je, že kapela ma k dispozícii huslistu. Prologo ma unáša niekam medzi ľudovú veselicu a lov medveďov. Talianska melodika artrockerom tej doby vlastná sa snúbi s razantnými prejavmi a tie sa nechávajú umlčať lyrickými (nech sa furt nepoužíva podobný nič nehovoriaci hudobný termín epika) medzihrami. Un villagio un’illusione začína, sťaby sa otvárali hradné slávnosti, rytieri sa pekne-krásne potlčú do bezvedomia, čomu napomáha rázna „tullovská“ hudobná nádielka. Chvíľka pastorálnej nálady sa vtelila do hôľnej clivoty skladby Realia. Pastierik si polihuje v tráve, až nastúpi svorka vlkov, je to pekne monumentálna balada. Do mrte gulášový nástup Immagini sfocat napokon ovládnu husle, zrýchlia niekam na úroveň formuly, čím spustia lavínu kadejakých zmien, ktorými je skladba obdarená ako kedysi Pamela (starší určite vedia, o čom je reč). Rockuje to na jednotku, oproti napríklad Premiata Forneria Marconi je QVL dravšia. Jethro Tull (tá flauta si to koleduje) ako z partesu okato vytŕča z Il cieco. Priam gýčová husľová dohra k tomu napočudovanie pasuje. Dialogo sa nesmelo, ale o to razantnejšie, vydáva do nepoznaných fusion oblastí, moog piští ako prefajčená krysa, keď už si myslíte, že to kapela doklepne až do konca, prichádza upokojenie a romantika, akú zvládnu prezentovať iba Taliani. Verso la locanda patrí k výstavným kúskom talianskej podoby artrocku. Zmien je tam nadostač, ale pritom nejde o pársekundové tiky neboráka na elektrošokoch, naopak, každý (pokojný, smutný, divoký, rázny) motív má čas príslušne vyniknúť. Nepokojne pokojná dumka Sogno, risveglio e... by rozplakala aj živočíchy neprodukujúce slzy. V dobrom. Clivota nikdy neznela podmanivejšie. Že sa dá záverečná skladba vygradovať iba klavírom a husľami, bez obligátnych elektrifikovaných rambajzov, je týmto dokázané. Doplňte si občasný naliehavý taliansky spev (azda to inak ani nevedeli) a máte tu efekt hodný cholesterolu v tábore ligy pre nadrozmernosť.

Debut Quela Vecchia Locanda radím medzi najlepšie talianske artrockové albumy, aké som mal možnosť spoznať.
reagovat

Snake @ 05.09.2014 18:45:04
Je to sotva pár dní, co jsem si do sbírky pořídil debutové album další italské skupiny Procession. S Quella Vecchia Locanda toho sice moc společného nemají, ale obě prvotinky vyšly u malého vydavatelství "Help". Bezejmenný debut QVL mohu doporučit, na cd vyšel v pěti reedicích a tak by neměl být problém s jeho sehnáním, ale následující placku Il tempo della gioia mám raději. hejkale, dík za recku, potěšila mě.

hejkal @ 07.09.2014 05:41:16
Mám omnoho radšej, keď kapely neuhladene rinčia, než keď už produkcia zlikviduje všetky trecie plochy. Aj preto ma z talianskej scény chytajú veci ako Alphataurus, Biglietto pre l'Inferno a práve debut QVL.Vďaka za reakciu.

kali @ 08.09.2014 08:32:52
Všem zaníceným fanouškům italského prog rocku vřele doporučuji jediné album skupiny IL PAESE DEI BALOCCHI (1972). Ukázky najdete na ytb, popis na progarchives (3,63), dá se to sehnat, není to zrovna levné, ale stojí to za to!

Snake @ 08.09.2014 16:57:45
S IL PAESE DEI BALOCCHI jsem ještě neměl tu čest, ale ochutnávka dopadla na výbornou. Dík za tip, po cédéčku se občas podívám. Za "litřík" ho tedy nechci, holt, starej lakomec...

Po italské a mezi zasvěcenými fanoušky RPI ceněné skupině Quella Vecchia Locanda toho zbylo pohříchu málo. Pouhá dvě studiová alba a z archívu vykutaná lajfka. Naštěstí v roce 2008 obě řadovky vyšly v reedici, jsou k mání za slušný peníz a hudby lačný fajnšmejkr nemusí být nutně odkázaný na sice kvalitní, leč krapet nákladný japonský import.

Hudba, kterou se QVL prezentují není žádná tvrďárna, je to spíš taková křehčí podoba progresivního rocku a fanoušci ji většinou přirovnávají k ranným PFM, Celeste nebo Alusa Fallax. Což mi - alespoň co se debutového alba týká - přijde trochu nadsazené. Instrumentální obsazení je tady sice patřičně bohaté a slyšet můžeme přes housle, flétnu, pikolu, varhany, klavír nebo mellotron třeba frekvenční generátor, ale potenciál nebyl v tomto případě tak zcela využit. Jestli jsem si při posledním povídání pomlaskával nad plným zvukem desky Per Un Amico (PFM), tak tady se žádný zázrak bohužel nekoná. Zvuk je poměrně plochý a zastřený, bicí utopené a navíc hrají po celou stopáž desky jen z jednoho kanálu. Což při poslechu - a to nejen se sluchátky - může nejednoho otrávit. Naopak housle spolu s flétnou jsou při sólech nezvykle vpředu. Ale dost řečí , teď už k desce samotné. Podle toho, co jsem vyčetl je koncepční a při italsky tradiční půlhodinové délce obsahuje osm skladeb.

Prologo. Halasný úvod skladby s výraznou hrou houslí Donalda Laxe a monotóním tlukotem bicích projasní velice pěkná, klidnější část s podmanivým zpěvem. V závěru se Giorgio Giorgi předvede ve virtuozním sóle na flétnu.

Un Villaggio, Un'illsione. Mistrovské housle v pompézním úvodu a závěru kompozice. Lax to tam drtí, jak Vivaldiho.

Realta. Nic než pokojná balada s vroucným vokálem a typickou italskou atmosférou.

Immagini Sfocate. Z počáteční vřavy vykrystalizuje opakující a stále se zrychlující motiv doplněný pěkným kytarovým sólem.

Bezprostředně na předcházející věc navazuje Il Cieco. Velice se mi zamlouvá zprvu strhující rytmus basy a dusajících bicích. Následné dlouhé sólo na flétnu podepřené rifující kytarou nemůže nepřipomenout Jethro Tull.

Dialogo. Po fortelném začátku s kvílejícím Moogem přichází zklidnění se sólem na klarinet. Na konci dočkáme se sladkého zpěvu v romantické melodii.

Verso La Locanda. Napřed trochu nesourodá, ale posléze parádní, členitá věc s prvotřídními instrumentálními výkony.

Nu a na rozloučenou tady máme pohádkovou, akustickou křehotinku Sogno, Risveglio E... Bubeník si dá konečně pohov a prim hrají hlavně piano a housle. Víc než skladbu rockové kapely to tak připomíná dílo skladatele klasické hudby.

Tak abych to nějak shrnul. Určitě mám na italské scéně oblíbenější desky, ale i přes výtky k výslednému zvuku si myslím, že je to velmi dobrá práce. Pro milovníky RPI témeř povinnost a pro vás ostatní třeba zajímavý tip.

3,45
reagovat

alienshore @ 07.11.2013 20:14:53
album nepoznám, ale zaujalo ma okrem iného aj konečné hodnotenie 3,45 hviezd :-)

Snake @ 07.11.2013 20:20:14
Následující deska je podle mého daleko lepší,musel jsem si nechat fóra.Ten zvuk je navíc opravdu docela žalostný...

hejkal @ 08.11.2013 06:16:10
No, ja mám album rád viac ako veľmi, ale rešpektujem dešpekt k zvuku. Vďaka za pripomenutie, minule som si rekapituloval, čomu som ešte nepísal recenziu a ahaho, na QVL som pozabudol. Niekedy napravím.