Reakce na recenzi:

Snake - @ 19.11.2013

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, ale podle mého názoru je druhé a zároveň bohužel i poslední studiové album, které nám tu po Quella Vecchia Locanda zbylo ve srovnání se svým předchůdcem lepší po všech stránkách. A začít mohu hned již po čertech pěkným, pop artově zpracovaným obalem. Obě desky od sebe dělí zhruba dva roky a tak v obsazení mezitím došlo k nějakým změnám. Hráče na housle Donalda Laxe nahradil Claudio Gilice a basistu Coletta pak Massima Giorgi. To, co po hudební stránce kapela na debutu teprve naznačila, tady přivedla na hranici samotné dokonalosti. Sólové housle již tolik nedominují, spolu s kontrabasem využití nacházejí spíš v doprovodech a celá deska tak zní velmi symfonicky. Také bicí tvrdošíjně netlučou jen z levého kanálu a zvuk celkově je daleko plastičtější, čistší a prostorovější. Na ploše pouhých čtyřiatřiceti minut nachází se pět skladeb.

Již od samotného začátku je znát, že dít se tu budou věci vskutku nevšední.

"Villa Doria Pamphili". Klavír, trylky houslí, akustická kytara a cituplný zpěv v italštině v tichých, až snových pasážích střídány jsou razantními akcenty smyčců a kulometnou palbou bicích v jednoduché, ale o to působivější melodii. Ajaj, skutečně, úvod jako hrom.

A pokračujeme ve velkém stylu. "A Forma Di...". Bubeník si odskočí na cigárko a osiřelý zbytek kapely, jen tak aby se neřeklo, vystřihne si symfonickou báseň. Zprvu tichounce, je slyšet sotva ševelení potůčku pod strání, ale smyčce mohutní jako řeka, přidávají se barokně znějící klávesy, andělský chór, celé graduje to krátkým, zdivočelým sólem na piáno a šmytec...

Jak je z mého popisu zřejmé, jsou první dvě skladby velmi ovlivněné klasickou hudbou a fanoušek dychtící po rockovém důrazu mohl by se začít ošívat a vrtět a vůbec jevit známky netrpělivosti. Naštěstí třetí kus v pořadí, "Il Tempo Della Gioia" už je o něčem docela jiném. Introdukce je ještě pěkně symfonická, ale pak přijde ke slovu lámaný rytmus a kostrbatá vokální linka, která je všechno možné, jen ne zrovna melodická. A tak nálada fofrem mění se ze symfonické na jazz rockovou. Pokud bych měl vypíchnout moment, který mám z kompletní studiové tvorby QVL nejraději, nastává v čase 3:13. Brblající basa spustí chytlavý, repetitivní a hlavně pekelně rychlý rytmus, okamžitě přidají se najazzlé bicí, kytara šmrdlalka a v následující parádní instrumentální pasáži bez dechu nestačím hltat úžasné klávesy a levou zadní odehraná sólíčka na flétnu, či kontrabas.

Co tu máme dál? Etudu pro piáno a housle? Prvních pár desítek vteřin skladby "Un Giorno,Un Amico" by tomu nasvědčovalo, ale žádný strach. Celkem brzy přidá se bubeník, z hudby klasické nenásilně zvrtne se to v čistokrevný jazz rock a hned je tomu zase naopak. Témata běží jak ve zrychleném filmu a bezmála deset minut dlouhá cesta je to věru dobrodružná. Tak dobrodružná, že ani nevnímáme blížící se konec.

Na celé desce relativně často vyskytuje se sborový zpěv beze slov a něco takového uvádí i poslední kus "E´Accaduto Una Notte". I tady pokračujeme ve vytýčených mantinelech. Jazz rock nenuceně tyká si tu s klasikou, skladba má vlažné, až ospalé tempo, ale v závěru zrychluje, mohutní, získává na okázalosti a končí krátkou explozí.

Tak tak, trochu jsem se rozkecal a všem, kteří to dočetli až sem, skládám poklonu. Tahle placka si však trochu pochvaly zaslouží a myslím, že ji mohu doporučit nejen fanouškům progresivního rocku, ale i hudby tzv. vážné. Neboť styl, kterým se Qella Vecchia Locanda prezentuje je opravdu poměrně originální. Trochu opomíjené, ale jedno ze zásadních alb subžánru Rock Progressivo Italiano a já mu bez nejmenšího zaváhání dávám čistých pět hvězdiček.