Quella Vecchia Locanda - Il tempo della gioia (1974)

Quella Vecchia Locanda podruhé a za mne tentokrát krátce a stroze. Deska Il Tempo Della Gioia navazuje přesně tam, kde končí skvělý, o dva roky starší nedostižný debut. Žádných výrazných změn se posluchač obávat nemusí. Jednotlivé kompozice jsou vypilovanější, stavebně úhlednější a progresivně pestřejší. To všechno se děje na úkor menší autenticity, ale v míře opravdu zanedbatelné. Mám pocit, že tentokrát kapela přiřkla sólovým houslím malinko menší úlohu, přestože taková A Forma Di tíhne ke klasice tíhne opravdu silně a na albu působí osvěžujícím dojmem. Ostatní písně se pohybují v art rockových intencích stejně sveřepě, jako kterákoliv jiná italská nahrávka té doby. Takže tu máme opět rozbujelé, košatě vystavěné (mírně najazzlé) kompozice s vytříbeným smyslem pro melodiku a s přidaným houslovým doprovodem (i geniálním klarinetovým sólem v Un Giorno, un Amico), to vše v balení a originálním střihu Quella...

Známka je nad slunce jasná, za kvalitu a originalitu jasná pětice.
reagovat

Snake @ 15.09.2018 16:46:56
Od mého pokusu o recenzi (2013) uběhla spousta času, mezitím jsem stačil naposlouchat celou řadu dalších italskejch alb a tak mohu porovnávat - jen málokterá kapela té doby používala housle jako sólový nástroj (ještě tak P.F.M, ale žádnou jinou si v tomhle okamžiku nevybavím) a dokázala tak nenuceně naroubovat klasickou hudbu s jazzem. Žádná "orchestrula disharmonika", ale unikátní album a jedno z těch "zásadních". Pochopitelně v subžánru rock progressivo italiano...

Hajnej, s tvým hodnocením "zcela vyjímečně" :) souhlasím a děkuju za připomenutí a recenzi.

horyna @ 15.09.2018 19:24:01
Tak hajnej mi ještě nikdo nikdy neřekl :-) Ach jo, ten prokletý zeleno-údolní seriál. Sneji měl se a pozdravuj v těch vašich západo-hraničních kotěhůlkách:-)

Snake @ 16.09.2018 17:55:17
To víš, jsem ročník 1969 a když vidím horyna, okamžitě mi naskočí Vlado Müller a hajnej. Tak se na mě nezlob :)

Jinak, vybavil jsem si ještě jednu "houslovou" kapelu - Il Castello di Atlante. Skupina vznikla už v roce 1974, ale nepodařilo se jí získat nahrávací smlouvu a vydat album. Debutovala teprve plackou "Sono Io Il Signore Delle Terre A Nord", vydanou u Vinyl Magic v roce 1993 a mám ještě kotouček "Passo Dopo Passo", kterej u téhož labelu vyšel o rok později. Ale to jsou jen dema a live nahrávky s kolísavou kvalitou zvuku. Housle tu mají důležitou roli, na druhou stranu - jazz hledal bys tu marně. Ale za pozornost tahle partička určitě stojí.

horyna @ 16.09.2018 20:45:59
Sneji nepřehodil jsi číslice? Nemělo být..96 ?😊

PaloM @ 20.09.2018 06:17:41
Dobrá skupina a dva dobré albumy, ktoré hodnotím rovnako: 4

Il tempo della gioia je druhým albumom vynikajúcej talianskej skupiny Quella Vecchia Locanda a zároveň prvým, ktorý som mal tú česť počuť.

Päť skladieb veští dlhé košaté muzicírovanie a pozvoľné budovanie atmosféry, čo platí do bodky pre ospalý úvod skladby Villa Doria Pamphili. Akokoľvek sa mohutné nástupy časom dostavia, kapela za dva roky opustila rockovú neuhladenosť a znie mi až priveľmi „akademicky“. Nie je to chyba, hold, ide o artrock, k tomu túžba pôsobiť strojene patrí. A forma di... pokračuje v pozvoľných úvodoch, niečo mi vraví, že mierna obmena zostavy vytesnila nezbednú iskričku skoršej tvorby. Naproti tomu pribudlo sláčikov, nechýba dokonca akýsi chór. Aby sa nepovedalo, terapeutický utišujúci tón drží aj titulná skladba Il tempo della gioia. Pravda, napokon sa roztopašne rozbujnie inštrumentálne (i vokálne) vyhrávanie, takže si na svoje prídu priaznivci nepriamočiarych (bacha, nie pokrivených) metód. Džezový klavír s husľami nasmerujú Un giorno, un amico kamsi k meditatívnym vlnám „vážnej“ hudby. E accaduto una notte nevybočuje z radu, na nejaké tvrďácke rinčanie zabudnite, tu sa bude polihovať na pohovkách a v obkolesení vnadných otrokýň (alebo otrokov, podľa preferencií) konzumovať exotické ovocie zapíjané lahodným mokom podľa vlastného výberu.

Hoci som album spoznal skôr a vraví sa, že prvá láska je neopakovateľná, debut si ma získal o čosi viac. Nič to nemení na tom, že ide o výbornú melodickú muziku s klasicistickým podtónom. A to ja môžem.
reagovat

Snake @ 05.09.2014 19:18:04
Vypůjčím si pár slov z profilu na progarchives : ...jejich druhé album - "Il tempo della gioia" - řadí se mezi nejlepší nahrávky klasického, pastorálního symfonického rocku, spolu s PFM, Celeste, Alusa Fallax, nebo Locanda Delle Fate... a já jen dodám, že obě desky QVL těší se mezi fanoušky italského rocku velmi dobrému hodnocení. Mám klasickou reedici z roku 2008, ale v roce 2011 vyšla u BMG mini vinyl replika a ta by stála za hřích...

diesbies @ 06.09.2014 12:24:18
Hejkale, díky za pěknou recenzi mé oblíbené desky. Hned jsem si to po delší době pustil.
U mě je to za pět.

hejkal @ 07.09.2014 05:32:49
Quella Vecchia Locanda sa medzi fanúšikmi tohto typu muziky teší veľkej obľube a progboard nezaostáva. Ťažko povedať, či je to znak kvality alebo stádový efekt. :) Každopádne sa v tomto prípade hrdo hlásim do zástupov.

Ať si kdo chce co chce říká, ať si mamka slzy utírá, ale podle mého názoru je druhé a zároveň bohužel i poslední studiové album, které nám tu po Quella Vecchia Locanda zbylo ve srovnání se svým předchůdcem lepší po všech stránkách. A začít mohu hned již po čertech pěkným, pop artově zpracovaným obalem. Obě desky od sebe dělí zhruba dva roky a tak v obsazení mezitím došlo k nějakým změnám. Hráče na housle Donalda Laxe nahradil Claudio Gilice a basistu Coletta pak Massima Giorgi. To, co po hudební stránce kapela na debutu teprve naznačila, tady přivedla na hranici samotné dokonalosti. Sólové housle již tolik nedominují, spolu s kontrabasem využití nacházejí spíš v doprovodech a celá deska tak zní velmi symfonicky. Také bicí tvrdošíjně netlučou jen z levého kanálu a zvuk celkově je daleko plastičtější, čistší a prostorovější. Na ploše pouhých čtyřiatřiceti minut nachází se pět skladeb.

Již od samotného začátku je znát, že dít se tu budou věci vskutku nevšední.

"Villa Doria Pamphili". Klavír, trylky houslí, akustická kytara a cituplný zpěv v italštině v tichých, až snových pasážích střídány jsou razantními akcenty smyčců a kulometnou palbou bicích v jednoduché, ale o to působivější melodii. Ajaj, skutečně, úvod jako hrom.

A pokračujeme ve velkém stylu. "A Forma Di...". Bubeník si odskočí na cigárko a osiřelý zbytek kapely, jen tak aby se neřeklo, vystřihne si symfonickou báseň. Zprvu tichounce, je slyšet sotva ševelení potůčku pod strání, ale smyčce mohutní jako řeka, přidávají se barokně znějící klávesy, andělský chór, celé graduje to krátkým, zdivočelým sólem na piáno a šmytec...

Jak je z mého popisu zřejmé, jsou první dvě skladby velmi ovlivněné klasickou hudbou a fanoušek dychtící po rockovém důrazu mohl by se začít ošívat a vrtět a vůbec jevit známky netrpělivosti. Naštěstí třetí kus v pořadí, "Il Tempo Della Gioia" už je o něčem docela jiném. Introdukce je ještě pěkně symfonická, ale pak přijde ke slovu lámaný rytmus a kostrbatá vokální linka, která je všechno možné, jen ne zrovna melodická. A tak nálada fofrem mění se ze symfonické na jazz rockovou. Pokud bych měl vypíchnout moment, který mám z kompletní studiové tvorby QVL nejraději, nastává v čase 3:13. Brblající basa spustí chytlavý, repetitivní a hlavně pekelně rychlý rytmus, okamžitě přidají se najazzlé bicí, kytara šmrdlalka a v následující parádní instrumentální pasáži bez dechu nestačím hltat úžasné klávesy a levou zadní odehraná sólíčka na flétnu, či kontrabas.

Co tu máme dál? Etudu pro piáno a housle? Prvních pár desítek vteřin skladby "Un Giorno,Un Amico" by tomu nasvědčovalo, ale žádný strach. Celkem brzy přidá se bubeník, z hudby klasické nenásilně zvrtne se to v čistokrevný jazz rock a hned je tomu zase naopak. Témata běží jak ve zrychleném filmu a bezmála deset minut dlouhá cesta je to věru dobrodružná. Tak dobrodružná, že ani nevnímáme blížící se konec.

Na celé desce relativně často vyskytuje se sborový zpěv beze slov a něco takového uvádí i poslední kus "E´Accaduto Una Notte". I tady pokračujeme ve vytýčených mantinelech. Jazz rock nenuceně tyká si tu s klasikou, skladba má vlažné, až ospalé tempo, ale v závěru zrychluje, mohutní, získává na okázalosti a končí krátkou explozí.

Tak tak, trochu jsem se rozkecal a všem, kteří to dočetli až sem, skládám poklonu. Tahle placka si však trochu pochvaly zaslouží a myslím, že ji mohu doporučit nejen fanouškům progresivního rocku, ale i hudby tzv. vážné. Neboť styl, kterým se Qella Vecchia Locanda prezentuje je opravdu poměrně originální. Trochu opomíjené, ale jedno ze zásadních alb subžánru Rock Progressivo Italiano a já mu bez nejmenšího zaváhání dávám čistých pět hvězdiček.
reagovat

alienshore @ 19.11.2013 19:47:50
no celkom si ma navnadil s touto plackou, jazz-rock, prog-rock a klasika to je zaujímavá kombinácia, skúsim si teda nájsť čas na tento Rock Progressivo Italiano ..., ináč fakt pekne napísaná recka, dík :-)

Snake @ 19.11.2013 20:27:18
Díky.A nástřel můžeš udělat si docela jednoduše,na ytb je celá deska..