Reakce na recenzi:

Matouš - @ 05.11.2013

Rok 1980 bývá, nemýlím-li se, považován za rok, kdy rockovou hudební scénu poprvé roztrhl metal ve své neředěné a přeci ještě archaické podobě. (Iron Maiden, např. ale také zvuk tehdy nových alb Judas Priest, i když ti mají kořeny ještě v hard-rocku). Punk se v té době právě dostával do své "progresivní" fáze (za všechny: PIL /Public Image Ltd. v čele s Johnem Lydonem/). A na mainstreamové scéně přitom bujely jako rakovina další a další disco-kapely a disco-příběhy, které na úrovni zábavy legitimizovaly tehdejší vládnoucí systém, v Británii představovaný zejména konzervativci pod taktovkou Margaret Thacherové. O politickém a společenském kontextu nemluvím v souvislosti s prvním albem Killing Joke náhodou. Album totiž dokonale vyjadřuje depresi mladých lidí za Thacherovské éry v Británii a to nejen hudební náladou, ale také v textech. Ve skladbě "Wardance" se například říká, že venku na ulici je divná atmosféra, že to není hudba k radosti a tanci, ale válečný pochod. Zároveň se v ní říká: "Ty víš, že pravda je venku za dveřmi". Wardance je jedna z nejuhrančivějších skladeb na albu a je autenticky výhružná.

Bez Killing Joke by neexistovaly Nine Inch Nails, Ministry, Prong a další kapely, které později definovaly tzv. Industriální rock. Na prvním albu Killing Joke je mimoděk zachycen industrial ve své zárodečné podobě, dávno před vznikem samotného stylu. Punk stál na návratu k hudební jednoduchosti, na návratu ke kořenům rocku. Killing Joke šli ještě dál a vrátili se až do pravěku, někam mezi pohanské rituály a šamanské zaříkávání. Myslím, že kytarista jednou řekl, že chtěli znít jako "zvracející země". Po poslechu prvních tří alb Killing Joke můžeme konstatovat, že se jim to podařilo víc než skvěle.

Co slyšíme? Slyšíme vlhkou stěnu chladného kovového deště - takový dojem navozuje souhra kláves a kytary. Kytara je tříštivá, thrashová, ale potlačená, takže jde spíš o noisový hluk. Ve spojení s naprosto chladným zvukem a monotónní hrou kláves vytvářejí dokonalý dojem totálního odosobnění. Nejde tu přitom o sílu zvuku - žádný velký hluk tu není, ale spíš o navození celkové bezútěšné atmosféry těhotné násilím. Bicí jsou většinou zcela ostinátní a vytloukají až diskotékový rytmus, ale ocelově těžký. Výrazná je basová linka, která často přebírá roli kytary a hraje melodicky. Hlas zpěváka Jaze Colemana kolísá mezi melodickými nápěvy překvapivě čistého hlasu, skandováním a zvířecím křikem či chroptěním. Skladby jsou zámerně hudebně jednoduché až primitivní. Když říkám "záměrně", neznamená to tedy, že takové skutečně jsou. Často mají výraznou melodii, i když zabalenou v syrovém zvuku. Jde často o tribální zaříkávání, které působí opravdu hypnoticky a má sílu strhnout. Jako bychom poslouchali nějaké pre-techno, nějaké pravěké techno, jako by se tu před posluchačem vynořil nějaký archaický válečný kmen, který se chystá vyhlásit válku civilizaci.

"Requiem" začíná pomalým monotónním rytmem ocelových kláves. Postupně do jejich stěny dopadají těžké údery bicích a uhrančivý hlas zpěváka vyzpívává mši za konec civilizovaného světa. Ponurá atmosféra se zárodky vzdoru někde vespod.

"Wardance" je nepokryté vyhlášení války, válečný tanec. Skladba má naprosto úžasnou skladatelskou strukturu - maximálně jednoduchou, ale je vidět, že ji nedával dohromady žádný pitomec, ale někdo, kdo věděl, jak dostat posluchače do extáze, jak v nich probudit archaické vrstvy...

"Tomorrow´s World" je punková meditace o nepřítomném "zítřejším" světě, o průrvě mezi nejasnou úzkostnou budoucností a mrtvým dneškem. Střední, možná spíš pomalé tempo.

"Bloodsport" je instrumentální skladba postavená na strojovém rytmu bicích, industriálním zvuku kláves a jakémsi frenetickém, možná spíš fanatickém, vytleskávání. Evokuje pravidelné skandování mas, sjezdy NSDAP, spartakiádu a celou hrozivost všech masových projevů.

"The Wait" je jednoznačným největším hitem alba, který kapela dodnes hraje na koncertech a nikdy se neoposlouchá. Rychlá, svižná věc.

A mohl bych takto pokračovat dál a dál. Zastavím se už jenom u skladby "Primitive" ve které se zpívá: "Primitive feeling / Primitive way / Getting closer / To the primitive day /..." Jsou to slova, která dokonale vystihují jak album samotné, tak společenské klima ve kterém vzniklo a o kterém pojednává. Bylo to zkrátka zřejmě období, kdy otevřený primitivismus byl jedinou poctivou alternativou vůči pokrytecké kulturnosti, která jen maskovala skutečnou sociální brutalitu.

Pět hvězdiček nedávám jen proto, že vím, že následující album je ještě mnohem důslednější a primitivismus na něm je mnohem propracovanější.