Reakce na recenzi:

Petr Gratias - @ 11.07.2013

Hana Ulrychová – zejména pro pamětníky „opravdová paní zpěvačka“. Majitelka silného přírodního hlasu s pořádným rozsahem a výrazem, předurčená pro široké použití. Desítky let ovšem působí ve skupině Javory mimo rock, bigbít a další ingredience a mnoho lidí (zejména mladší ročníky) ji dnes vnímá jako zpěvačku moravských písniček z oblasti lidové hudby…
Cítím, že tím vyvolám mezi pány progboardisty silné tření, co má co dělat takový typ hudby mezi progressive rockem, art rockem, jazz rockem, hard rockem….., nicméně jako publicista a hudební historik mám prostě tak trochu v „popisu“ práce i nějaké přešlapy a proto jsem se rozhodl zařadit sem i její jediné sólové album, které ji vydal Panton v polovině normalizovaných sedmdesátých let. Dnešní rychlá doba nutí rychle zapomínat a žít přítomností a vyčkávat na budoucnost. Myslím, že nějaké ty návraty nikomu neuškodí. Někomu připomenou opravdu výtečnou zpěvačku, která by za jiného vývoje okolností zpívala rock, posléze soul a možná i jazz… to by musel být ale vývoj v dané době nakloněn různým talentům, což v drtivé většině nebyl….
Při poslechu alba se nemohu ubránit dojmu, že Hana Ulrychová i realizační tým věděli, že žádné další album nebude (natož specificky orientované do jednoho žánru) a proto tehdejší produkce zvolila cestu napříč hudebním pojetím, které sice nabourává koncepci alba samotného, ale „ukazuje“ žánrové možnosti zpěvačky. Prosím, abyste přijali toto album „na milost“ třebaže moc rocku na něm nenajdete a posuzovali jeho kvality pohledem doby, kdy vznikalo…
POJĎTE DÁL – akustické kytary, percussion, ale také problematické smyčce a velký sound, to je doprovod pro průrazně výtečný ženský hlas. Výrazná melodie a aranžmá, které se snaží vložit sem razantnější rytmické prvky. Nakonec jsem vklouzne elektrická kytara se svým sólem. Není sice nijak objevné, ale dodává sem rockovou transfúzi, která alespoň nechvíli rouměnlní ten velký sound orchestru a smyčců. Dokážu si píseň představit zahranou unplugged, ale i regulérní rockovou kapelou. Tohle vnímám jako přijatelný kompromis….s vynikajícím zpěvem.
TŘI PŘÁNÍ – akustické kytary znějí velmi příznivě a líbí se mně, že i percussion se ze skladby neztrácejí. Doprovod orchestru s dechy by byl v pořádku, kdyby se jednalo o řízný soul, ale utahané dechy spíš dokreslují atmosféru, než by zde měly nějaké nezastupitelné místo. Les smyčců a lesní rohy s trombony už přivádějí do anomity. Velkokapelové aranžmá odpovídá společenské objednávce, do které si asi bohužel Pertr Ulrych nemohl nechat mluvit, protože čelil tlaku kvůli angažované tvorbě v srpnu 1968 (!)
ZAHRADA A DŮM – tahle skladba ovšem vykazuje zajímavou změnu. Smyčce jsou zde ve stylu Paula Buckmastera a mají najednou zcela jinou roli… Rytmika tiká a zvoní a akustické kytary přesně sekají pružně znějící doprovody. Na rozdíl od předešlé skladby je zde větší životaschopnost a živočišnost, které paní Haně velmi sluší. Zajímavá podoba hudby v dost osobitém pojetí a podání…
TOUHA – práce smyčců zde ovšem hraje jinou roli, než jako lesní křoví. Cítím zde mírně dramatický podtón, kde se v dynamice citlivě pracuje s atmosférou, do kterého se zpěvačka výtečně trefuje svým hlasem i textovým sdělením. V refrénu zesílí vliv rytmiky, zejména dobře vypíchnuté baskytary. Ulrychova poetika zde slaví svůj triumf. Proměny harmonie a melodických postupů si dokáží získat otevřeného a citlivého posluchače, třebaže zde hovořit o rocku není namístě. Ovšem do standardně plytké pop-music té doby to má přece jenom dost daleko… Závěr se smyčci je opět hodně sugestivní….
LUČNÍ KRÁL – melodicky bezproblémová píseň moravským nadhledem a bezprostředností, která svádí k lidské zpívané vzájemnosti s dalším ulrychovským rukopisným pojetím. Dokázal bych si ji představit jako filmový soundtrack do nějaké pohádky. Trochu rušivě tam působí kazoo. Jsem ale nadšen s výtečně vedené melodie s vynikajícím hlasem a pružnou rytmikou. Myslím, že v podobném duchu by mohla pracovat ve svých písních i Polka Maryla Rodowicz…
DÍTĚ – klavírní úvod nám nabídne zvolna gradující píseň, kterou dokáže paní Hana zazpívat s plnými ústa tónů a rozšířené harmonie, v níž její hlasivky odevzdávají v expresivním pojetí pravděpodobně zatím nejvýraznější a možná nejpřesvědčivější výkon. Bez ohledu na typ skladby a aranžmá, které je možno nazvat kantilénou. Znovu si při jejím zpěvu uvědomuji její výjimečnost a vinu minulého režimu, že jí nedovolil rozvíjet její talent zcela jiným směrem… Klavírní epilog je melancholicky jedinečný…
ŽÍZNIVÉ RÁNO – začátek skladby zní jako gospel song. Haně Ulrychové zde vypomáhá ženský sbor, ale slyším i elektrické piano a mírně najazzlé postupy. Autor ovšem překvapí: je to Alex Harvey (Alex Harvey Sensational Band). Tahle píseň není klasický český model, ale vstřebává zajímavým způsobem zahraniční vlivy, které potvrzují široký záběr Hany Ulrychové. TOČR bych osobně poslal k čertu a nechal bych zde pracovat raději Pražský big band Milana Svobody, určitě by to písni prospělo…..
PRÁZDNÝ JE TEN DŮM – trochu intimnější polohy Hany Ulrychové. Ten jazz zde zůstává ukotven v méně nápadné, ale přesto cítěné poloze. Poměrně výrazné hammondky a elektrické pinao znějí velmi libě k jejímu silnému nosnému vibrátu. Také zde „nechybějí“ smyčce. Melodie ale graduje a paní Hana s touto okolností umí velmi přesvědčivě pracovat a tak z pop-music přejít do melancholických a zase energických okamžiků. Myslím, že s podobným typem skladby by velmi dobře naložila i taková Aretha Franklin. Jemné nuance v aranžmá jsou docela příjemné a nezavádějí nás k lacinému sentimentu…
STOUPÁM – rockově dravější nástup elektrické kytary, rytmiky a hammondek. Podle autorství, tahle skladba je českou coververzí amerického Chicaga – autorem je nepřeslechnutelný baskytarista a zpěvák Pete Cetera. Hudební doprovod sice není Chicago. Ale pokud milovník rocku na albu zatím nic nenalezl, tak právě tady ano. Perfektně pracující rytmika se posouvá až k jazz rocku. Kytarové postupy, a rázné akcentování jsou zajímavé a řekl bych, že i tahle skladba se zařadí mezi to nejlepší co lze na albu nalézt….. Srovnáno s originálem je to docela zdařilý pokus.
ZALEŤ SOKOL – další skladba nás ovšem totálně otočí k moravské lidové. A už tu máme vínečko, cimbál, dlouhé zasněné melodie a patřičný patos, který sem v otevřených melodických postupech neodmyslitelně patří. Po předešlé skladbě je to ovšem sprcha, kterou jste nemohli očekávat, i když jinak je po muzikantské linii všechno jak má být. Paní Hana je v této oblasti doma, i když já osobně ji mám mnohem raději v jiném repertoáru….
KDE BUDEŠ ZÍTRA, KDO VÍ…- do rytmické pop-music melancholické polohy s mírným jazzovým nádechem nás zavede další skladba. Kapela swinguje a zaujmou vás basy a „opět“ smyčce, od kterých jsme si dlouho neodpočinuli. Píseň zní uvolněně s porcí nostalgie. Jistá porce tajemnosti s gongem a přeznívajícími smyčci a tajemným šepotem nás odvádějí k závěru.
ZDE LEŽÍ ZEM TVÁ – poslední skladba je typem klasické písně poloviny sedmdesátých let, která prošlo cenzurou a mohla být nasazena na Bratislavskou lyru. Text je optimistický a pojetí nepříliš výbojné. Paní Hana zpívá velmi přesvědčivě a s nasazením, ale hudba samotná je hodně neutrální s mého gusta a tak si říkám, že by jiné aranžmá skladbě více prospělo, ale zase by nemohlo bodovat na Lyře.
Album Pojďte dál, chci být chvíli s vámi je raritní kousek. Jeho nezařaditelný styl (jak už jsem zmínil) na Progboardu asi nenajde moc příznivců. Hodnotím tedy především vynikající vokální dispozice, provedení a feeling a hudební doprovod za ním. Není to převratné album, které by přepsalo mapy, ale slušný pokud vyrovnat se s různým cítěním. Věčná škoda, že už nevzniklo další sólové albu s vyhraněnějším zaměřením. Jsem přesvědčen, že si to paní Hana přála, tak jako její příznivci, ale k realizaci nebyla na vyšších místech vůle…
Tři hvězdičky, ale za zpívaný projev to dotáhne ke čtyřem.