Reakce na recenzi:

jirka 7200 - @ 17.11.2019

Zatím je toto dnes britsko – švédské uskupení Thieve ´s Kitchen (Žebrácká kuchyně z románu Oliver Twist) zde na Progboardu nepopsaným listem. To jsem se rozhodl změnit recenzí na jejich páté album, které vyšlo v roku 2013.

Tento soubor z Oxfordshire (ve kterém se dnes nachází jediný zakládající člen, kytarista Phil Mercy) letos slaví dvacetileté výročí své existence. Skupina prošla za tuto dobu několika personálními změnami, rovněž hudební směrování se určitým způsobem posunulo. V jakémkoliv bodu jejich existence však máme co do činění se zajímavou skupinou prog rockového žánru s retro zvukem, která do svého mixu progresivní muziky ovlivněné prvky Yes i Genesis volně vstřebávala jazz rockové, symfonické či folkové postupy. To vše kořenila chladivou severskou melodikou, mellotronem a flétnou hudebníků přišedších z Anglagard. Pro mě osobně nejpoutavější nahrávky vznikly někde v období 2008 – 13, dnes tedy ukazováčkem poklepávám na CD s výše zmíněným tajuplným názvem One For Sorrow, Two For Joy, což je také název pro staré dětské rozpočítávadlo s magickými kořeny.

Je to druhé album v pořadí nahrané stejnou sestavou - vedle kytary Phila Mercyho opět slyšíme působivý hlas zpěvačky Amy Darby a klávesy v mnoha podobách dodává bývalý člen Anglagard Thomas Johnson. Jako hostující rytmická sekce nastoupili členové ze spřátelených Sanguine Hum - výborní hráči Paul Mallyon a Brad Waisman. Zvuk flétny pochází od další akvizice Anglagard – Anny Holmgren a na cello válí další krásná seveřanka Tove Törngren.

Pokud vynechám úvodní několikasekundovou říkanku, tak na ploše necelé hodinky nacházím šest skladeb. Z toho vyplívá, že kapela pracuje spíše s většími plochami, ve kterých nechává vyznít rozsáhlé poetické příběhy étericky prozpěvující Amy. Jazzové prvky z předešlých desek jsou z převážné části zapomenuty, na desce objevuji krásná zákoutí plná středně tempých melodických prog rockových pasáží, které jsou ozvláštněny severskou melodikou v podobě mellotronu, nebo celými zasněnými symfonickými pasážemi (Deor, Germander Speedwell nebo zčásti Of Sparks and Spires). V každé písni najdeme krásné a melodické kytarové sólo Phila Mercyho, do dvou skladeb (A Fools Yourney a zčásti Of Sparks and Spires) použil tento hudebník kytary řádně, až hard rockově nabroušené, které společně s el. varhany nahrávku krásně zahušťují. Naproti tomu taková The Weaver je čistě folkovou lahůdkou.

Závěrem : na tomto albu Thieve´s Kitchen oproti předešlé tvorbě vykročili novým směrem. Z důvodu jiných preferencí nových členů svou hudbu oprostili od jazz rockových (nebo chcete li Canterbury) prvků a zmizely i výstřelky směrem k lidové hudbě východních národů. Vynikla více retro nálada skladeb, ve kterých cítím odkaz art rockových Yes i Genesis, který kapela zkombinovala s folkovými prvky, občas jako bych občas zaslechl Big Big Train či Kaprekars Constant. Výsledná produkce je lehce pocukrována severskou melancholií, která se tam prodrala s flétnou a klávesami bývalých členů Anglagard. Album náročné na poslech, plné poetických obratů a záhybů – žádné veršovánky, melodické refrény a jednoduché aranže nečekejte.

Pokud fanda náročnější muziky nechá album řádně vylouhovat, dá mu patřičný čas, tak nebude zklamán. Kapela také jako jedna z mála cílevědomě vyžaduje nekompromisně plný a dynamický zvuk, o který se stará zvukový technik a legenda anglické progové scény Rob Aubrey, takže i v tomto ohledu zklamáni jistě nebudete. V rámci diskografie TK jasné pětka.