Reakce na recenzi:

EasyRocker - @ 24.03.2018

Tuhle báječnou americkou svorku kolem jádra bratrského klanu Robinsonovců jsem si oblíbil pro dokonalé ztělesnění rock´n´rollu z jeho nejslavnější éry v 60. a 70. letech. Vedle Creedence Clearwater Revival jsou pro mě nejdokonalejším ztělesněním duchu USA, jízda začíná už božským obalem.

Sting Me, to je hned na počátku nehorázná jízda ve stoneovském duchu, vokál Chrise Robinsona vyvolává duchy všech rockových titánů, od jemných poloh bleskově přechází k hulákání. Zběsile ječící sóla jsou dokonalá.

Remedy volí volnější tempo, valí se ospalá nálada amerického jihu, vedle řádících záseků Robinsonovy i Fordovy kytary je doslova ďábelsky seřízená rytmika. Prolínající se pánský a dámský zpěv jsou báječně vyvedeny, stejně jako Harschovy silové údery do piana.

V jízdě králů pokračuje Thorn in My Pride. Čarokrásná akustická malba vyvolává dávné Pageovo čarostřelectví v řadách zepelínu, klidně by zapadla na III. Nádherná kalifornská nálada na bluesovém a folkovém jádru pomalu roste... Nedivím se, že to pánům z LZ šmakovalo.

Bad Luck Blue Eyes Goodbye je skvostně citlivou baladou, namočenou až po okraj v nejkvalitnějším bluesovém koření, výsledné aroma je přímo božské, vedle Chrise Robinsona báječně basuje Johnny Colt.

Sometimes Salvation začíná hladově napruženými syrovými akordy, opět s výrazným otiskem památné vzducholodi. Zase jiný model - čistá těžkotonážní rockovina s parádní basou a drsnou bicí jízdou Steve Gormana a skutečně nelidským sólem. Ustupte, nebo budete pykat.

Hotel Illness je rocková jízda s větrem o závod s báječnou hostující harmonikou a opět dokonale sytým, chlapáckým hrdlem Chrise Robsinsona. Nedal se tu ale zahanbit nikdo z pětice, a na výsledku je to znát.

Black Moon Creeping je další harmonikou okořeněnou drsnotou, bluesová nálada je spojena s těžkými lavinami riffů. Všechno se vaří, jiskry odletují daleko od téhle kovadliny. Jen zpěv sem vnáší ve finiši trochu klidu.

Už se ale valí No Speak No Slave. Pokud znáte projekt Coverdale/Page, což je další moje oblíbená deska, pak se tu trochu ocitáme na podobném území. Hladově tažené napružené kytary s hrdlem, to je jako tuny adrenalinu.

My Morning Song je menu skutečně o mnoha parádních chodech. Laviny zasekávaných kytar přinášejí v podobě Chrisova hrdla výrazné melodie - zase se tu vcítil někam mezi Jaggera a Planta. Je tu ale vrchol - báječně gradovaný závěr po sólu v půli, přichází zklidnění a pak tento magický obřad sílí a stoupá k nebesům. Vrchol!

Závěr patří verzi Boba Marleyho Time Will Tell, který náladu po tom skvostném programu uklidňuje a má výrazně léčivé účinky. Pánové ji oděli do akustického hávu s klavírem a báječnými sborovými vokály.

Vedle kapel, které balů zmínil reckou, ke které není vlastně co dodávat, bych zmínil ještě Rolling Stones, jejichž duch mi také výrazně vibruje v nadržené atmosféře tohoto skvělého zářezu. Není divu, že za oceánem už jsou legendou u fandů i kritiky.