john l - @ 03.09.2016 | #

Při vzpomínce na pražský koncert vztahující se k albu musím připustit, že mě tenkrát zahřívali jen příjemný dojmy a krásně strávený chvíle. Zahájení proběhlo prostřednictvím úvodní mocné suity False Awakening Suite, hromový nástup umocňovali promítací záběry na stěně za kapelou a následující riffoidní rozjezd/řežba The Enemy Inside, zadupal do země všechny pochybovače, že by snad velcí D.T. sklouzli k průměru. Už si nepamatuju do puntíku jestli následoval hned The Looking Glass, ale vrátím se tím zpátky k desce, kde slyším jasný ozvěny Images and Words(v refrénu), ale moment překvapení a kouzelná atmosféra už nefungují tak jako kdysi, je ale poznat jak moc kapela chce a jako moc se snaží, stočit svou tvorbu kamsi nazpátek. Jako přidaná hodnota je zde brilantní sólo na pozadí basových akordů. Když si desku pouštím po dlouhé době a nestojí v řadě s dalšími alby, tudíž nejsu jejich hudbou přesycen, líbí se mě i zvláštní instrumentálka Enigma Machine. The Bigger Picture nás pozve do sousedství Scenes, aby krása akustické kytary Behind the Veil vykouzlila opět spokojenost a víru v lepší zítřky. Surrender to Reason je hodně znělá a muzikální, cítit že kapelu hraní baví, obsahuje překrásné kytarové sólo. Along for the Ride je balada ze staré kompoziční školy Petručiovců, mě se ale líbí.Konec desky představuje můj největší problém alba, dlouhá a nudná "epická" suita Illumination Theory, není zrovna důstojna kvalit souboru a desku zhazuje. Ale pořád je to kus poctivé a tvrdé práce souboru, kde každý její člen je mnohými veleben skoro jako nějaké božstvo. 4,5

john l @ 04.09.2016 09:22:46 | #
Musím zareagovat aspoň s částečnou obhajobou M. Portnoye.
Odzadu alienshore, Antony, horyna:
Za prvé: si vůbec nemyslím že by tahal D.T.hudebně a už vůbec ne lidsky dolů. Je pravda že na Train... se předvání až nehorázně, ale u mě v dobrým, jeho bicí desku neskutečně táhnou a dávají jí silnou dynamiku a ukrutnou razanci, ty bicí prostě jedou jak parní mašina, aspoň mě hodně baví. Přechody jsou stejné, pravda, ale jak třeba u Transatlantic, tak u Flying Colors (i u jednodušího stylu Winery Dogs), vždy vymyslí něco čím píseň obohatátí a člověk si řekne "fákt dobrý". S tím HPP to sedí:-)

Za druhé: s Antonym musím ve valné většině souhlasit, taky najednou slyším v muzice D.T. jakési vákuum, v němž bohatost Mikeovi techniky chybí, znatelně chybí. Mangini je příliš strojovej, přesnej, bez zaujetí a momentu překvapení.

Za třetí: taky jsem byl zvědavej s čím novým Mangini přijde, ale pořád se nic neděje, sedí tam obyčejnej chladnej čumák, co prostě "jen" dobře bouchá a rychle bouchá. Když slyším jeho výkon na Labrieho sólovkách, na Extreme, nebo Annihilator. Jako by to byl někdo jinej. A za Rudese se taky postavit rozhodně nemůžu. To už jazzovej Sherinian dokáže být kreativnější.