Reakce na recenzi:

oř - @ 12.03.2018

Pred nedávnom som si doplnil zbierku o druhý album kapelky Flash, ktorej debut ma očaril a Banksovi musím nechať, že ponúka vľúdnejšiu hudbu, než Yes.

Napsal bych to podobně jako hejkal, jen už to bude delší dobu, co jsem si dvojku přikoupil. Malinko nerozumím třetí části jeho věty, jakou vlídnější hudbu má hejkal na mysli..? Možná chtěl říct, že Flash jsou víc rock než art a jejich hudba nemusí být za každou cenu krkolomná. Chris Squir volil složitější cesty pro své Yes než to dělal Banks v demokratickém státě Flash. Nebyl takovým diktátorem a pedantem. I Flash si rádi hrají jako malí, jenže se nebojí půjčovat hračky ostatním a třeba takový Ray Bennett je stejně pracovitý a hráčsky vychytralý jako právě Chris. Mám pocit, že dobrá polovina hracího času je vymezena pro něj. Často sóluje a chce být dominantní, baskytaru využívá spíš jako kytaru. Jakoby chtěl zastínit samotného Petera, proto to mezi touto dvojicí taky pořádně jiskří.

Dvojka In the Can se netěší takové oblibě jako debut. Je to škoda, protože na něj přímo navazuje a rockový motor jede pořád na vysokéh obrátky. Banksův kytarák má k Howeho Yes celkem blízko, tyhle dvě kapely nemají ve shodě jen jméno kytaristy, který tady i tam působil. Osobně maličko postrádám Tony Kaye. Ne že by větší klávesová síla nějak chyběla, ale možná mohla být deska s jeho účastí, nebo dokonce s Patrickem Morazem ještě barvitější. Ale nechápejte mě špatně, nepláču nad ukáplým mlékem z prsou vyobrazených na obale alba.
Živelnost a hráčská pospolitost si zde razí cestu napřímo a pěkně úderně.