Reakce na recenzi:

vmagistr - @ 08.02.2014

Třetí sólové album baskytaristy Stanleyho Clarka Journey To Love jsem měl možnost slyšet až jako poslední z úvodní čtveřice Stanleyho sólových desek. Po divoké rockeřině z eponymního alba tentokrát Clarke přichází s mnohem komornějším hudebním představením - ale pár přiostřených kousků se i tady najde. Mistrův studiový ansánbl tentokrát utvořili kytarista David Sancious, Clarkův oblíbený hráč na klávesové nástroje George Duke, bubeník Steve Gadd a devítičlenná dechová sekce, mimo ně se ale v některých skladbách objevila i hvězdná jména jako Jeff Beck, John McLaughlin, Chick Corea či Lenny White.

Úvodní skladba Silly Putty se vyznačuje vcelku příjemnou funky atmosférou, ve které se základní moogový riff doplňuje s dechovými vstupy a to celé pak podporuje dosti úsporná rytmika. Ve druhé polovině skladby se dostává do hry i kytara, sice zatím jenom jako doprovod, ale na nějaké šestistrunné bakchanálie ještě určitě dojde.
V titulní Journey To Love se z tajemného klávesového intra vyloupne zpívaná část. George Duke není rozený zpěvák, ale s tímto partem se vyrovnal obstojně - i když chápu, že ne každému posluchači taková - místy až sladkobolná - poloha sedne. Pak ovšem přijde masivní nástup a krátké kytarové sólo, v němž poprvé předvede svůj um Jeff Beck. Závěr se nese ve volném moogovém preludování až do úplného odeznění.

Teď ale přichází to nejlepší, co může album nabídnout - trio Beck, Clarke, White pouští z řetězu své rockové vášně a rozjíždí perfektní nářez, nazvaný Hello Jeff. White mlátí do činelů, Clark se předvede v bublajícím basovém sólu, ale Beck je ten, kdo tomu celému dává šťávu svou nezaměnitelnou kytarovou hrou. Základní stavební riff je lehce podobný tomu, který Clarke použil o rok později ve School Days, tady na něm ale Beck vrší kytarové monumenty jedna radost. Škoda, že se Stanley a Jeff nikdy nesešli a nenahráli spolu celou desku, to by mohlo mít opravdu šťávu.

Tesknou smyčcovou hrou na kontrabas Clarke uvozuje další skladbu, dvoudílnou kompozici Song For John s věnováním saxofonovému velikánovi Johnu Coltraneovi. Tóny klavíru se jemně vlní pod rukama mistra Corey, strunné akustické rychloběhy jsou zase dílem dalšího velehráče Johna McLaughlina. Zatímco první část skladby se nese v dosti melancholickém duchu, v té druhé už mistři pořádně prásknou do koní a navzájem si přihrávají sólové příležitosti.
Podobně jako na předchozí desce je i zde na konec zařazena rozmáchlá čtyřvětá suita, tentokrát nazvaná Concerto For Jazz/Rock Orchestra. Od prvního klavírního intra skrz jazzrockové běsnění a bohatá sóla se mohou všichni účastníci dostatečně vydovádět, nicméně se nemohu zbavit dojmu, že se tu Clarke pokusil podruhé vstoupit do stejné řeky a výsledek už není zdaleka tolik přesvědčivý.

Journey To Love bych v rámci Clarkovy sólové tvorby ze 70. let hodnotil jako slušný průměr. Album neposlouchám příliš často - rozhodně méně než to předchozí a následující. Tři hvězdičky budou tentokrát muset stačit - na větší počet jsem si Journey To Love dostatečně neoblíbil.