Reakce na recenzi:

stargazer - @ 07.05.2023

Domnívám se, že na základě jakéhosi mírného úspěchu alba The Clarke/Duke Project /1981/ se oba hudebníci nejspíš dohodli na nahrávání další desky a pokračování ve spolupráci. V roce 1983 vychází dílo, opět se symbolickým názvem The Clarke/Duke Project II. O Stanleym jsem v jeho diskografii zmínil poměrně dost, tak teď něco o George Dukeovi, jak ho vidím já. On byl na pódiu obrovský šoumen, neuvěřitelně bavil publikum, jak svojí specifickou klávesovou hrou, tak i komunikací s lidmi. Jeho sólová alba se mi hodně líbila /sjel jsem kdysi jeho celou diskografii na spotify/. Hrál taky například s Frankem Zappou nebo s Billy Cobhamem a s mnohými dalšími hudebníky. Jeho poznávací značka = funky.

Oproti projektu z roku 1981, tohle album zní víc sterilně a elektronicky. Je znát ten dvouletý posun v technologiích /jestli se to dá tak nazvat/. Jinak se nijak nevymyká oproti svému předchůdci. Clarke a Duke jako zpěváci - za podpory mnoha hostů. Co se týče basové linky, na dvojce se mi zdá více vzadu. Jednička je víc o prezentování hráčských dovedností, tady na dvojce je prostor pro basu a Stanleyho um zachycen v pisnich You're Gonna Love It, Great Dances a finálová Atlanta. Dallším společným znakem obou alb jsou malé smyčcové sbory, ovšem i zde jen okrajově, pouze ve dvou skladbách. Na projektu II se nenachází žádný hit, který by se uhytil v nějaké hitparádě. Ale skladby mají v sobě velkou energii a určité kouzlo první půle osmdesátých let.

Tuhle desku hodnotím pouze v kontextu Clarke/Duke, nikoliv se Stanleyho diskografií, takže jejich debut byl za tři, tohle je o něco méně. Není to vyloženě špatné dílo, ale je to tak za **z***** a půl k tomu.