Reakce na recenzi:

stargazer - @ 03.12.2019

Stanley Clarke, Chris Squire, Mark King je trojice mých nejoblíbenějších basistů. Jaco Pastorius mě tak nějak v životě minul, jeho hudba a moje uši (až na pár výjimek) nepřišly do kontaktu. Budu se snažit, to nějak napravit, ale vrátím se ke Clarkovi, jehož tvorba a styl hry je pro mě fenomenální.

Album If This Bass... otvírá skladba, v níž stepuje Gregory Hines a Stanley vybrnkává na basu. Následuje cover verze Mingusova Goodbye Pork Pie Hut, první studio verze, jinak ji Clarke často hrál live. Zde válí Wayne Shorter na ságo a Clarke soluje, ale live provedení jsou lepší. Další track je s vokálem, Clarke zpívá přes syntezátor. Jediná zpívaná věc na albu. Ve skladbě Stories To Tell jsou jako hosté Stevart Copeland a Alan Holdsworth. Jediná kytarovka na albu. Funny How Time Flies je co do výkonu zajímavá hrou Freddieho Hubbarda na trumpetu. Working Man je cover jeho slavné Lopsy Lu ze sedmdesátých let, ale tady je hraná trochu jinak, takže se zříkám slov "vykrádání sama sebe". V následující písní je opět na vrchním postu opět Clarke a jeho magická hra. Druhá od konce je postavena na hře saxofonu George Howarda a pianu George Duka. A závěr je jako otvírák. Bass solo a step.

ITBCOT je podle mě to nejlepší, co Clarke nahrál v osmdesátých letech. Oprostil se od středního proudu a vrátil se k jazzovějšímu pojetí hry. Dávám 4 kousky.